SVĚTELNÁ  KNIHOVNA    STAŽENÍ  KNIHY

 

 

LÁSKA, VZTAHY A  PŘÁTELSTVÍ

 

 

 

 

 

DON MIGUEL RUIZ

 

 

 

 

1999

 

 

 

 

www.andele-nebe.cz

 

www.vesmirni-lide.cz


 

 

 

 

 

Název originálu: The mastery of love

 

 

 

 

Text z obálky knihy

 

 

Don Miguel Ruiz vysvětluje názory a předpoklady vycházející ze strachu, které podkopávají lásku a vedou k utrpení v našich partnerských vztazích. V několika moudrých příbězích nám ukazuje, jak léčit emoční rány, znovu nabýt svobodu, radost a hravost, na které máme všichni právo. V knize se dočtete:

 

 

„Štěstí může přijít jen z vašeho vlastního nitra, neboť je výsledkem vaší lásky. Když si uvědomíte, že vás nikdo nemůže učinit šťastným a že štěstí je výsledkem vaší vlastní lásky, dosáhnete staré moudrosti Toltéků.“

 

 

*  *  *

 

 

Toltécká tradice říká, že k naší pravé povaze nás vede štěstí, svoboda a láska.

 

Prvním krokem je vědomí. Chceme-li najít svobodu, musíme si uvědomit, čím opravdu jsme. Nemůžeme být svobodní, dokud nevíme, čím jsme a jakou svobodu hledáme. Toltékové říkali: „Říkejme si pravdu."

 

Druhým krokem je transformace. Musíme se naučit být duchovními bojovníky, musíme sledovat své akce a reakce, abychom se osvobodili od svých znalostí, jež nás zotročují. To nám umožní změnit svůj život tím, že změníme své názory a přesvědčení.

 

Láska je výsledkem dokonalého zvládnutí vědomí a transformace. Z hlediska Toltéků všechno na světě tvoří láska. Láska je samotný Život. Naučíme-li se opravdu milovat, začneme žít v harmonii s duchem Života, který proudí naším tělem. Nejsme už tělem nebo duší nebo myslí; jsme Láskou. Každý náš čin je projevem Lásky a Láska nám přináší štěstí.

 

Když zvládneme Vědomí, Transformaci a Lásku, získáme nazpět své božství a staneme se totožnými s Bohem. To je cílem Toltéků.

 

 

*  *  *

 

 

Don Miguel Ruiz se narodil na mexickém venkově v rodině léčitelů. Vychovala ho matka, kerá byla léčitelkou, a děda, který byl šamanem. Rodina očekávala, že Miguel přijme starodávné léčitelské dědictví a bude pokračovat v ezoterické tradici Toltéků. Miguel se však přihlásil na lékařskou fakultu a stal se chirurgem.

 

Automobilová nehoda však změnila jeho život. Jednou v noci na počátku sedmdesátých let usnul za volantem auta. Auto narazilo do betonové zdi. Don Miguel si pamatuje, že nebyl ve svém hmotném těle, když z auta vyprošťoval své dva přátele.

 

Ohromen tímto zážitlem začal intenzivně studovat lidskou povahu. Oddal se studiu starodávné moudrosti svých předků se svou matkou a dokončil své studium s jedním mocným šamanem v mexické poušti. Jeho děda, který už zemřel, ho dodnes učí v jeho snech.

 

Don Miguel Ruiz, nagual z rytířského rodu orlů, ným předává učení starých Toltéků. Dnes žije v San Diegu v Kalifornii.


 

 

 

 

Mým rodičům, dětem, sourozencům
a zbytku mé rodiny,
se kterou jsem svázán nejen láskou,
ale také krví a společnými kořeny.

 

Mé duchovní rodině,
se kterou jsem svázán naším rozhodnutím
založit rodinu na bezpodmínečné lásce,
vzájemné úctě a láskyplných vztazích.

 

A mé lidské rodině,
jejíž mysl je úrodnou půdou
pro semena lásky obsažená v této knize.
Kéž semena lásky
vzkvétají ve vašem životě.

 

 

 

 

 

Poděkování

 

Rád bych vyjádřil svou vděčnost Janetě Millsové, jejíž láska a oddanost dala této knize formu.

 

Rád bych poděkoval všem, kteří věnovali svůj čas a lásku a pomohli nám při psaní této knihy.

 

A nakonec chci vyjádřit svou vděčnost našemu Stvořiteli za inspiraci a krásu, jež daly této knize Život.

 

 

 

 

 

 

OBSAH

 

 

(*)

Toltékové

(**)

Úvod: Mistr

(1)

Poraněná mysl

(2)

Ztráta nevinnosti

(3)

Muž, který nevěřil v lásku

(4)

Cesta lásky, cesta strachu

(5)

Dokonalý vztah

(6)

Kouzelná kuchyň

(7)

Mistr snů

(8)

Sex: Největší démon v pekle

(9)

Božská lovkyně

(10)

Dívejte se očima lásky

(11)

Léčení citového těla

(12)

Bůh ve vašem nitru

(***)

Modlitby

(****)

O autorovi

 

 

 

 


(*)

 

Toltékové

 

Před tisíci let byli Toltékové známí po celém jižním Mexi­ku jako „ženy a muži oddaní poznání". Antropologové o nich hovoří jako o národu nebo rase, ale Toltékové by­li ve skutečnosti vědci a umělci, kteří vytvořili společnost, aby zkoumali duchovní poznání a udržovali tradice svých předků. Mistři (nagualové) i žáci žili v Teotihuacanu, sta­robylém městě pyramid nedaleko Mexika, které bylo zná­mé jako místo, kde se „člověk stává Bohem".

 

Po tisíciletí byli nagualové nuceni skrývat moudrost svých předků a udržovat její existenci v tajnosti. V dů­sledku evropské kolonizace a zneužívání osobní moci některými žáky bylo nutné chránit učení před těmi, kte­ří nebyli schopni užívat je rozumně nebo je mohli úmy­slně zneužívat pro osobní cíle.

 

Ezoterické učení Toltéků bylo naštěstí ztělesněno v různých rodech nagualů, kteří je předávali z generace na generaci. Ačkoli po staletí zůstalo zahaleno tajem­stvím, stará proroctví předpovídala příchod doby, kdy bude nutné vrátit moudrost lidem. Don Miguel Ruiz, nagual z rytířského rodu Orlů, byl povolán, aby nás sezná­mil s tímto mocným učením Toltéků.

 

Toltécké učení vychází z téže základní jednoty prav­dy, na které jsou založeny všechny posvátné ezoterické tradice na celém světě. Ačkoli to není náboženství, uctí­vá všechny duchovní mistry, kteří kdy na světě učili. Ačkoli uznává význam ducha, je spíš způsobem života, který se vyznačuje dostupností štěstí a lásky.

 

 

Tolték je umělec Lásky,
umělec Ducha,
člověk, který neustále tvoří
to nejkrásnější umění -
Umění snění.

 

Život není nic než sen,
a jsme-li umělci,
můžeme vytvářet svůj život s Láskou
a náš sen se stává
mistrovským uměleckým dílem.

 

 

 


(**)

 

ÚVOD

Mistr

 

 

Kdysi dávno mluvil jeden Mistr k davu lidí. Jeho poselství bylo tak krásné, že všichni byli jeho slovy lásky dojati. V davu byl muž, který poslouchal každé Mistrovo slovo. Byl to muž velice pokorný a měl velké srdce. Mistrova slo­va ho tak dojala, že se rozhodl pozvat ho do svého domu.

 

Když Mistr ukončil svou řeč, muž k němu přistoupil, podíval se mu do očí a řekl: „Vím, že nemáš čas a že s tebou chce mluvit každý. Vím, že stěží můžeš vyslech­nout má slova. Ale mé srdce je tak otevřené a já k tobě cítím tak velkou lásku, že tě musím pozvat do svého do­mu. Chci ti připravit to nejlepší jídlo. Neočekávám, že mé pozvání přijmeš, ale musel jsem ti to říci."

 

Mistr se podíval muži do očí a s krásným úsměvem řekl: „Všechno připrav. Já přijdu." Pak odešel.

 

Když muž uslyšel tato slova, srdce mu naplnila velká radost. Nemohl se dočkat, až Mistrovi poslouží a vyjádří mu svou lásku. Bude to nejvýznamnější den jeho života: Mistr ho navštíví. Muž koupil to nejlepší jídlo a víno a vy­bral ty nejlepší šaty, aby je Mistrovi daroval. Pak pospí­chal domů, aby všechno připravil. Uklidil v celém domě, připravil to nejlepší jídlo a prostřel stůl. Srdce mu přeté­kalo radostí, protože Mistr měl už brzy přijít.

 

Muž netrpělivě čekal, když někdo zaklepal na dveře. Dychtivě otevřel, ale uviděl tam starou ženu. Ta se mu podívala do očí a řekla: „Mám hrozný hlad. Můžeš mi dát krajíc chleba?"

 

Muž byl trochu zklamán, protože neviděl Mistra. Podíval se na ženu a řekl: „Pojď dovnitř, prosím." Posadil ji ke stolu, který prostřel pro Mistra, a nabídl jí jídlo, kte­ré pro Mistra připravil. Byl však netrpělivý a už se ne­mohl dočkat, až žena dojí. Stařena byla dojata jeho štěd­rostí. Poděkovala mu a odešla.

 

Muž opět prostřel stůl pro Mistra, když někdo znovu zaklepal na dveře. Tentokrát to byl jakýsi cizinec, který cestoval pouští. Cizinec se podíval muži do tváře a řekl: „Mám žízeň. Můžeš mi dát něco k pití?"

 

Muž byl opět trochu zklamán, protože neviděl Mistra. Pozval cizince dovnitř a posadil ho ke stolu, který pro­střel pro Mistra. Nalil mu víno, které chtěl dát Mistrovi. Když cizinec odešel, muž znovu všechno připravil.

 

Někdo opět zaklepal na dveře. Když muž otevřel, uviděl malé dítě. Dítě se na něho podívalo a řeklo: Je mi strašná zima. Můžeš mi dát nějakou deku?"

 

Muž byl trochu zklamán, protože neviděl Mistra, ale když se podíval dítěti do očí, pocítil v srdci lásku. Rychle přinesl šaty, které chtěl dát Mistrovi, a oblékl je dítěti. Dítě poděkovalo a odešlo.

 

Muž opět všechno znovu připravil. Potom čekal dlou­ho do noci. Když si konečně uvědomil, že Mistr už ne­přijde, byl zklamán, ale okamžitě mu odpustil. Řekl si: „Věděl jsem, že nemohu očekávat, že Mistr přijde do to­hoto skromného domu. Ačkoli slíbil, že přijde, muselo mu v tom zabránit něco důležitějšího. Sice nepřišel, ale aspoň mi řekl, že přijde, a to stačí, abych měl radost."

 

Pomalu uložil jídlo a víno a šel do postele. V noci se mu zdálo, jak Mistr přišel do jeho domu. Měl velkou ra­dost, ale nevěděl, že se mu to jen zdá. „Mistře, už jsi ta­dy! Dodržel jsi slovo."

 

Mistr odpověděl: „Ano, už jsem tady, ale byl jsem tu už předtím. Měl jsem hlad a ty jsi mi dal najíst. Měl jsem žízeň a ty jsi mi dal víno. Byla mi zima a ty jsi mi dal ša­ty. Všechno, co děláš pro druhé, děláš pro mě."

 

Muž se probudil a srdce mu přetékalo radostí, proto­že pochopil, co ho Mistr naučil. Mistr ho miloval tolik, že mu poslal tři lidi, aby mu dal toto důležité ponaučení: „Mistr žije s každým. Dáš-li jídlo člověku, který hladoví, dáš-li vodu člověku, který žízní, dáš-li šaty člověku, kte­rému je zima, dáváš lásku Mistrovi."

 

 

 

(1)

 

Poraněná mysl

 

 

Možná jste o tom nikdy nepřemýšleli, ale na jisté úrovni jsme všichni mistři. Jsme mistři, protože máme schopnost tvořit a řídit svůj život.

 

Všichni si vytváříme neuvěřitelné mytologie, právě tak jako to dělají společnosti a náboženství na celém světě. V naší osobní mytologii žijí hrdinové a zločinci, andělé a démoni, králové a obyčejní lidé. Vymýšlíme si různé po­stavy včetně svých vlastních osobností. Pak si vytvoříme představu o sobě samých a začneme ji používat v určitých situacích. Jsme umělci předstírání a stáváme se tím, co si o sobě myslíme. Když se setkáme s druhým člověkem, okamžitě ho zařadíme do nějaké kategorie a připíšeme mu určitou roli ve svém životě. Vytvoříme si o něm před­stavu, která odráží to, co si o něm myslíme. A totéž dělá­me ve vztahu ke všem a ke všemu kolem nás.

 

Všichni máte schopnost tvořit. Tato schopnost je tak silná, že se vám splní všechno, čemu věříte. Všechno, čím jste, vytváříte sami. Jste takoví, jací jste, protože to­mu věříte. Celá vaše realita, všechno, čemu věříte, je va­ším vlastním výtvorem. Máte stejnou schopnost jako všichni ostatní lidé. Hlavní rozdíl mezi vámi a někým ji­ným spočívá v tom, jak své schopnosti uplatňujete a co s jejich pomocí tvoříte. V mnohém se můžete podobat ostatním lidem, ale nikdo na světě neprožívá svůj život stejným způsobem jako vy.

 

Celý život se učíte být tím, co si myslíte, že jste, a dě­láte to tak dobře, že si to nakonec dokonale osvojíte. Mistrně ovládáte svou osobnost, své názory a přesvědče­ní; ovládáte všechny své akce i reakce. Dlouhé roky se to učíte a nakonec dosáhnete dokonalosti. Jakmile si uvědomíme, že jsme všichni mistři, pochopíme jaký druh dokonalosti máme.

 

Když jsme malé děti a máme s někým problém, obvyk­le se rozzlobíme. Ať už z jakéhokoli důvodu, hněv náš problém odstraní, a my dosáhneme toho, co chceme. Pak se to opakuje podruhé – opět reagujeme s hněvem –, ale teď víme, že když se rozzlobíme, problém zmizí.

 

A tak to se to učíme tak dlouho, dokud se nestaneme mistry hněvu.

 

Stejným způsobem se stáváme mistry žárlivosti, mistry zármutku, mistry sebeodříkání. Veškerá naše dramata a utrpení jsou naučená. Vybíráme si různé role a pak se je učíme tak dlouho, dokud se nestaneme mistry. Způsob, jak myslíme, cítíme a jednáme, se nám stane rutinou, tak­že už nemusíme přemýšlet o tom, co děláme. Chováme se určitým způsobem na základě naučených reakcí.

 

Abychom se stali mistry lásky musíme se učit milovat. Také dokonalé zvládnutí lidských vztahů vyžaduje učení. Nejde však o získání teoretických vědomostí, jde spíš o praktické jednání. A k tomu je nutné pochopit psy­chologii lidského chování.

 

 

Představte si, že žijete na nějaké planetě, kde všich­ni lidé trpí kožní chorobou. Už dva či tři tisíce let všichni trpí stejnou nemocí. Po celém těle mají infikované rá­ny, které jsou při sebemenším doteku velmi bolestivé. Všichni samozřejmě věří, že to je normální. Dokonce i lékařské učebnice popisují tuto nemoc jako normální stav. Lidé se sice rodí se zdravou kůží, ale jakmile do­sáhnou věku tří nebo čtyř let, začnou se objevovat první rány. V pubertě mají rány po celém těle.

 

Umíte si představit, jak se tito lidé chovají jeden k dru­hému? Při styku s druhými si musejí chránit své rány. Nikdy se jeden druhého nedotýkají, protože je to příliš bolestivé. Když se náhodou někoho dotknete, dotčený se okamžitě rozzlobí a dotkne se na oplátku vás, aby se vám pomstil. Pud milovat je však natolik silný, že jste ochotni za to platit.

 

Nyní si představte, že se stane zázrak. Jednoho dne se probudíte s naprosto zdravou kůží. Rány jsou pryč a do­tek nebolí. Umíte si představit, že máte zdravou kůži ve světě, kde všichni trpí kožní nemocí? Nemůžete se niko­ho dotknout, protože ho to bolí, a nikdo se nedotýká vás, protože si myslí, že by vás to také bolelo.

 

Umíte-li si to představit, pravděpodobně pochopíte, jak by se v našem světě cítil návštěvník z cizí planety. Ale v našem případě nejde o kožní chorobu. Návštěvník by zjistil, že trpíme nemocí, která se jmenuje strach. Naše ci­tové tělo je plné ran, které jsou infikované emočním je­dem. K hlavním příznakům této strašné nemoci patří hněv, závist, zármutek, nenávist a pokrytectví. Následky této nemoci jsou všechny emoce, které způsobují lidské utrpení.

 

Všichni lidé jsou duševně nemocní, všichni trpí stej­nou nemocí. Lze bez nadsázky říci, že náš svět je blázi­nec. Tato duševní choroba je na zemi už tisíce let, takže ji lékařské učebnice popisují jako normální stav. Ačkoli psychiatři a psychologové považují tuto nemoc za nor­mální, já vám chci říci, že normální není.

 

Když strach zesílí, naše racionální mysl začne selhávat a přestane snášet všechen ten jed. Psychologové tomu ří­kají duševní onemocnění. Nazývají to různými jmény: schizofrenie, psychóza, paranoia. Ale tyto nemoci vzni­kají, když naše rány jsou tak bolestivé a naše mysl tak vy­děšená, že nám připadá lepší přerušit kontakt s okolním světem.

 

Lidé žijí v neustálém strachu z možného poranění, a to je příčinou hrozného dramatu, ať už jsme kdekoli. Způsob, jak se chováme jeden k druhému, je citově tak bolestivý, že často podléháme hněvu, zármutku, závisti nebo žárlivosti, aniž k tomu máme zjevný důvod. Už je­nom to, říci někomu „miluji tě", může být děsivé. Ačkoli jsou citové vztahy mezi lidmi tak bolestivé, přesto uzaví­ráme manželství a máme děti.     andele-nebe.cz

 

Abychom chránili své citové rány, vytvořili jsme si ně­co velice důmyslného: systém popírání reality. V rámci tohoto systému se stáváme dokonalými lháři. Lžeme tak dokonale, že lžeme nejen druhým, ale i sami sobě, a na­konec svým vlastním lžím věříme. Většinou ani nevíme, že lžeme, ale když si to občas uvědomíme, ospravedlňu­jeme své lži jako ochranu proti bolesti, kterou nám způ­sobují naše citové rány.

 

Systém popírání reality je jako mlha před našima oči­ma, která nám znemožňuje vidět pravdu. Nosíme spole­čenské masky, protože je pro nás příliš bolestivé vidět sa­mi sebe takové, jací opravdu jsme. Náš důmyslný systém nám umožňuje předstírat, že věříme, že ostatní tomu, co předstíráme, věří. Tyto bariéry si vytváříme na ochranu před druhými lidmi, ale neuvědomujeme si, že právě ony omezují naši svobodu. Když nám někdo řekne, že jsme se ho dotkli, není to přesně tak. Ve skutečnosti jsme se dotkli nějaké rány v jeho mysli a on reaguje, protože ho to bolí.

 

Uvědomujete-li si, že všichni kolem vás mají citové rá­ny plné emočního jedu, můžete si snadno představit vzta­hy mezi lidmi, kteří žijí v pekle svých snů. Z hlediska Toltéků je snem všechno, co si myslíme o sobě samých, a všechno, co víme o světě. Když se podíváte na jakýko­li náboženský popis pekla, uvědomíte si, že se nápadně podobá lidské společnosti. Peklo je místem utrpení, mís­tem strachu, místem války a násilí, místem odsuzování a nespravedlnosti, místem věčného trestu, který nikdy ne­končí. V této džungli dravců bojují všichni proti všem. Všichni jsou plní emočního jedu - plní závisti, hněvu, ne­návisti, viny, zármutku a bolesti. A všechny tyto démony si vytváříme sami, protože se nám zdá, že život je peklo.

 

Každý z nás si vytváří osobní sen o svém já, ale naši předkové už dávno vytvořili velký sen o lidské společ­nosti. Tento velký sen, tento sen celé planety je kolek­tivním snem miliard lidí. Obsahuje všechny zákony, všechna náboženství, všechny kultury a všechny způso­by existence. Všechny tyto informace v naší mysli jsou ja­ko tisíce hlasů, které k nám hovoří všechny najednou. Toltékové tomu říkají mitote.

 

Naším pravým já je čistá láska; všichni jsme Život. Naše pravé já nemá nic společného s kolektivním snem, ale mitote nám brání vidět, čím opravdu jsme. Chápete-li kolektivní sen z tohoto hlediska a uvědomujete-li si, čím jste, uvědomíte si nesmyslnost lidského chování, a dokonce vám začne připadat zábavné. To, co ostatní považují za velké drama, vám začne připadat jako ko­medie. Uvědomíte si, že lidé trpí pro něco, co je nejen malicherné, ale také neskutečné. Nicméně nemáme na vybranou. Narodili jsme se v této společnosti, vyrostli jsme v této společnosti a chováme se stejně nesmyslně jako všichni ostatní.

 

Představte si planetu, kde má každý člověk jinou emoční mysl. Lidé na takové planetě se k sobě chovají láskyplně a mírumilovně. Nyní si představte, že se jed­noho dne probudíte na této planetě a nemáte žádné rá­ny ve svém emočním těle. Už nemáte strach být tím, čím opravdu jste. Nevadí vám, co o vás druzí říkají, protože to neberete osobně. Nebolí vás to. Nemáte potřebu se bránit. Nemáte strach milovat, nebojíte se otevřít své srd­ce. Ale nikdo jiný není takový jako vy. Jak se máte cho­vat k lidem, kteří jsou citově zranění a trpí neustálým strachem?

 

 

Člověk se rodí se zdravým tělem i myslí. Ve věku tří nebo čtyř let se v našem citovém těle začnou objevovat první rány, které se postupně infikují emočním jedem. Když se díváte na dvouleté děti, všimnete si, že si neu­stále hrají. Pořád se smějí. Mají bohatou fantazii a jejich sny jsou dobrodružným zkoumáním. Když se stane něco nepříjemného, děti se tomu brání, ale brzy na všechno zapomenou a opět se soustředí na přítomný okamžik a vrátí se ke svým hrám. Žijí v přítomném okamžiku. Nestydí se za svou minulost a nemají strach z budouc­nosti. Malé děti vyjadřují své city a nebojí se milovat.

 

Nejkrásnější okamžiky v životě prožíváme, když si hrajeme jako malé děti, když si zpíváme a tančíme, když zkoumáme a tvoříme jen pro zábavu. Je nádherné cho­vat se jako malé dítě, neboť to je přirozený projev lidské mysli. Jako děti jsme nevinní a je pro nás přirozené vy­jadřovat lásku. Ale co se nám stalo? Co se stalo celému světu?

 

Už od našeho dětství trpí dospělí okolo nás duševní nemocí, která je velice nakažlivá. Jak nám tuto nemoc předávají? Snaží se „zaujmout naši pozornost" a učí nás být stejnými, jako jsou oni. Tak předáváme tuto nemoc dětem. A stejným způsobem nás nakazili naši rodiče, na­ši učitelé, naši starší sourozenci a celá společnost ne­mocných lidí. Zaujali naši pozornost a vštěpovali nám své názory. Neustále je opakovali, a tak jsme se učili. Tímto způsobem se programuje lidská mysl.

 

Celý problém je v programu, v informacích, které má­me uložené v mysli. Tím, že zaujmeme dětskou pozor­nost, učíme děti mluvit, číst, jednat a snít. Lidi učíme stej­ným způsobem, jako domestikujeme psa nebo jakékoli jiné zvíře: prostřednictvím trestu a odměny. To je na­prosto normální. To, čemu říkáme vzdělávání, není nic než domestikování lidí.

 

Zpočátku máme strach z trestu, ale později se začne­me bát, že nedostaneme odměnu, že nebudeme dost dobří pro otce či matku, sourozence či učitele. A tak se v nás rodí potřeba uznání druhými. Jako malé děti se o nic takového nestaráme. Názory druhých nás nezají­mají. Nejsou pro nás důležité, protože žijeme v přítom­ném okamžiku a chceme si jen hrát.

 

Strach, že nebudeme za své chování odměněni, se mění ve strach z odmítnutí. Strach z toho, že nesplníme očekávání druhých, nás nutí přetvařovat se. Učíme se předstírat, že jsme něčím, čím nejsme, abychom se zalí­bili matce či otci, učiteli či knězi. Neustále něco předstí­ráme, až se nakonec naučíme být někým jiným.

 

Brzy zapomeneme, čím opravdu jsme, a začneme žít podle představ, které si o sobě vytváříme. Prezentujeme světu různé tváře podle toho, s kým se právě stýkáme. Doma máme jinou tvář než ve škole. Až dospějeme, vy­tvoříme si nové představy a nové tváře.

 

To se týká i vztahu mezi mužem a ženou. Žena před­stírá, že je někým jiným, ale když je sama, chová se úpl­ně jinak. Také muž má vnější a vnitřní představy. Když dospějeme, naše vnitřní a vnější představy jsou tak roz­dílné, že se skoro v ničem neshodují. Ve vztahu mezi mužem a ženou existují nejméně čtyři různé představy. Jak může jeden partner poznat druhého? To je nemožné. Mohou se snažit poznat jen představy.

 

Když se muž setká se ženou, udělá si o ní představu ze svého hlediska, a žena si udělá zase svou představu o muži ze svého hlediska. Pak se muž snaží, aby žena odpovídala představě, kterou si o ní vytvořil, a žena se snaží, aby muž odpovídal představě, kterou si o něm vy­tvořila ona. Takže nyní existuje šest různých představ. Samozřejmě že jeden druhému lžou, ačkoli si to nemusejí uvědomovat. Jejich vztah je založen na strachu a na lžích. Není založen na pravdě, protože ani jeden z nich není schopen vidět skrz všechnu tu mlhu.

 

Dokud jsme malé děti, nemáme žádný problém s tím, co předstíráme. Představy, které si o sobě vytváříme, zač­nou být zpochybňovány, teprve když vstoupíme do šir­šího světa a ztratíme ochranu rodičů. Proto je dospívání tak obtížné. Jakmile začneme prezentovat světu svou představu o sobě samých, svět se brání. Všichni nám zač­nou dokazovat, že nejsme tím, za co se vydáváme.

 

Vezměte si například mladého chlapce, který předstí­rá, že je velice inteligentní. Představte si, že se zúčastní debaty diskusního kroužku. Jeho protivník, který je inte­ligentnější nebo lépe připravený, v debatě zvítězí, a tím ho zesměšní před ostatními. Náš chlapec se snaží před spolužáky ospravedlnit. Je ke každému slušný, snaží se zachovat si tvář, ale uvědomuje si, že lže. Před spolužá­ky nedá nic najevo, ale jakmile přijde ze školy domů a podívá se na sebe do zrcadla, okamžitě je rozbije. Nenávidí sám sebe, myslí si, že je hloupý, že je nejhloupější ze všech. Uvědomuje si rozdíl mezi svou vnitřní představou o sobě a představou, kterou se snaží prezen­tovat světu. Čím větší je tento rozdíl, tím obtížněji se chlapec přizpůsobí očekávání společnosti a tím méně se bu­de mít rád.

 

Mezi jeho vnitřní představou o sobě samém a před­stavou, kterou prezentuje druhým, jsou samé lži. Obě představy jsou velice vzdálené realitě, obě jsou falešné, ale on si to neuvědomuje. Druzí to možná vidí, ale on je úplně slepý. Snaží se chránit své rány, ale ty jsou sku­tečné a on se trápí, protože se snaží zachovat si tvář.

 

Jako děti se učíme, že názory druhých jsou důležité, a proto se podle nich snažíme řídit. I náhodná poznám­ka nás může uvrhnout do pekla: Jsi ošklivý. Nemáš pravdu. Jsi hloupý." Názory druhých mají velký vliv na nesmyslné chování lidí, kteří žijí v pekle. Proto máme potřebu slyšet, že jsme dobří, že něco děláme správně nebo že jsme krásní. Jak vypadám? Jak se ti líbilo, co jsem řekl? Jak mi to jde?"

 

Potřebujeme slyšet názory druhých lidí, protože jsme domestikovaní a protože se jejich názory necháme ovliv­ňovat. Proto hledáme uznání druhých; potřebujeme cito­vou podporu; potřebujeme společenské uznání. Proto mladí lidé užívají drogy, pijí alkohol nebo kouří cigarety. Dělají to proto, aby získali uznání lidí, kteří sdílí podob­né názory.

 

Trpíme proto, že se snažíme svět2u prezentovat faleš­né představy o sobě samých. Zatímco předstíráme, že jsme velmi důležití, v duchu jsme přesvědčeni, že nejsme ničím. Tvrdě pracujeme, abychom získali uznání a obdiv. Snažíme se být důležití, mocní, bohatí a slavní. Snažíme se vnutit svůj sen všem ostatním. Proč? Protože věříme, že náš kolektivní sen je reálný. A proto jej bereme velice vážně.

 

 

 

(2)

 

Ztráta nevinnosti

 

 

Lidé jsou od narození velice citlivé bytosti. Jsme tak cit­liví, protože všechno vnímáme skrze své citové tělo. Naše citové tělo je jako rozhlasový přijímač, který lze na­ladit na určité frekvence. Dokud nejsme domestikováni a fungujeme na normální frekvenci, užíváme si života a milujeme. Jako děti neznáme žádný abstraktní pojem lásky; jednoduše lásku prožíváme. Jsme prostě takoví.

 

Součástí našeho citového těla je poplašný systém, je­hož funkcí je upozornit nás, kdykoli je něco v nepořád­ku. Naše hmotné tělo má podobný systém, který nás upozorňuje, když nějaký orgán v našem těle nefunguje. Tomuto upozornění říkáme bolest. Cítíme-li bolest, zna­mená to, že s naším tělem je něco v nepořádku a že by­chom to měli léčit. Poplašným systémem citového těla je strach. Máme-li strach, znamená to, že je něco v nepo­řádku. Jsme například v ohrožení života.

 

Naše citové tělo vnímá emoce, ale nikoli očima. Emoce vnímáme skrze své citové tělo. Děti vnímají emo­ce, ale jejich mysl se nepokouší je interpretovat ani zpo­chybňovat. Proto děti instinktivně přijímají některé lidi, zatímco jiné odmítají. Když se děti necítí dobře v pří­tomnosti nějakého člověka, ihned ho odmítnou, protože vnímají emoce, jež z něho vycházejí. Děti snadno po­znají, když je někdo rozzlobený; jejich poplašný systém jim říká: „Nepřibližuj se." A děti se tímto instinktem řídí.

 

Všichni se učíme být emocionální podle toho, jak re­agujeme na emoční energii ve své rodině. Nicméně kaž­dý bratr nebo sestra se brání nebo přizpůsobuje různým situacím jinak. Jestliže se naši rodiče neustále hádají, ne­respektují jeden druhého nebo si vzájemně lžou, naučí­me se chovat jako oni. I když nám říkají, abychom ne­lhali a chovali se jinak než oni, emoční energie v naší rodině nás nutí vnímat svět podobným způsobem jako oni.

 

Převládající emoční energie v naší rodině naladí naše citové tělo na stejnou frekvenci. Citové tělo začne měnit svou přirozenou frekvenci. Začneme se chovat jako do­spělí, jako svět kolem nás. Následkem toho ztrácíme svou nevinnost, ztrácíme svou svobodu, ztrácíme svou radost a ztrácíme svou schopnost milovat. Jsme nuceni se změnit a začínáme vnímat jiný svět, jinou realitu: realitu nespravedlnosti, realitu emoční bolesti, realitu emočního jedu. Vítejte v pekle - v pekle, které si lidé sami vytvá­řejí, v pekle, které je snem této planety. V tomto pekle jsme vítáni, ale my sami jsme je nevytvořili. Bylo to už před naším narozením.

 

Chcete-li vidět, jak lze zničit skutečnou lásku a svo­bodu, pozorujte děti. Představte si tříleté dítě, které si hraje v parku. Zatímco dítě běhá v trávě, matka ho neu­stále pozoruje, protože má strach, že dítě upadne a po­raní se. Když chce dítě zastavit, aby nevyběhlo na ulici, kde jezdí spousta aut, dítě si myslí, že si s ním chce hrát, a začne utíkat ještě rychleji. Matka ho nakonec chytí a dí­tě si myslí, že si s ním hraje, ale matka mu dá přes za­dek. Prásk! Jaký šok! Radost dítěte byla projevem jeho lásky, ale dítě teď nechápe, proč ho matka bije. Podobné šoky postupně lásku dítěte ničí. Dítě sice neumí mluvit, ale přesto se ptá: „Proč?"

 

Běhání a hraní jsou přirozenými projevy lásky, ale teď už nejsou bezpečné, protože když svou lásku vyjádříte, rodiče vás potrestají. Pošlou vás do vašeho pokoje a už si nemůžete dělat, co chcete. Řeknou vám, že se chová­te špatně, a to vás sráží.

 

Tento systém odměny a trestu obsahuje spravedlnost a nespravedlnost. Nespravedlnost je jako nůž, který otví­rá emoční rány. Tyto rány se mohou infikovat emočním jedem; to záleží na naší reakci. Proč se některé rány infi­kují? Podívejme se na další příklad.

 

Představte si, že vám jsou dva nebo tři roky. Jste šťast­ní, hrajete si a objevujete svět. Neuvědomujete si, co je správné a co je nesprávné, co máte dělat a co nemáte dě­lat, protože ještě nejste domestikovaní. Hrajete si v obý­vacím pokoji s čímkoli, co najdete kolem sebe. Nemáte špatné úmysly a nechcete nic rozbít. Našli jste otcovu ky­taru a hrajete si s ní. Je to pro vás jen další hračka; ne­chcete ji rozbít. Ale váš otec má špatnou náladu, protože má problémy v zaměstnání. Když přijde do obývacího pokoje a vidí, jak si hrajete s jeho kytarou, okamžitě se rozzlobí a dá vám přes zadek.

 

Z vašeho hlediska je to nespravedlivé. Otec přišel, roz­zlobil se a ublížil vám. A byl to člověk, kterému jste věři­li, protože je to váš otec, člověk, který vás obvykle chrá­ní a dovoluje vám být tím, čím jste. Nemůžete to pocho­pit. Máte pocit, že vám bylo ukřivděno. Je vám do pláče. Ale nepláčete jen proto, že jste dostali naplácáno. Nebolí vás tělesná agrese; bolí vás citová agrese, kterou považu­jete za nespravedlivou. Nic špatného jste neudělali.

 

Pocit křivdy vám otevře ránu v srdci. Vaše citové tělo je zraněno a v tom okamžiku ztrácíte trochu své nevin­nosti. Uvědomíte si, že otci nemůžete vždycky důvěřo­vat. Ačkoli to nedokážete pochopit racionálně, uvědo­mujete si to. „Nemohu otci důvěřovat." Vaše citové tělo vám říká, že existuje něco, čemu nemůžete důvěřovat, a že se to může opakovat.

 

Vaší reakcí může být strach, vaší reakcí může být hněv nebo pláč. Tyto reakce jsou emočním jedem, pro­tože normální reakcí by bylo chtít uhodit otce, který uhodil vás. Když ho však uhodíte nebo když jen zved­nete ruku, otec se rozzlobí ještě víc. Reakce vašeho otce je pro vás ještě horším trestem. Teď víte, že vás otec zni­čí. Máte z něho strach a přestanete se bránit, protože ví­te, že byste všechno jen zhoršili.

 

Nechápete proč, ale uvědomujete si, že vás otec mů­že i zabít. Toto vědomí otevře hrozivou ránu ve vaší mys­li. Vaše mysl byla doposud zdravá, byli jste nevinní. Nyní o svém zážitku začnete přemýšlet. Naučíte se reagovat určitým způsobem, svým osobním způsobem. Na ten hrozný zážitek nikdy nezapomenete, a to změní váš ži­vot. Podobné zážitky se budou opakovat. Křivdy budou přicházet od otce i matky, bratrů i sester, strýců i tet, spo­lužáků i učitelů – prostě od celé společnosti. Pokaždé se naučíte bránit lépe, ale ne tak, jak jste se bránili předtím, dokud jste nebyli domestikovaní.

 

Emoční jed ve vaší ráně se začne hromadit a vaše my­sl si s ním začne hrát. Začnete přemýšlet o budoucnosti, protože máte strach a nechcete, aby se něco podobného opakovalo. Máte však také vzpomínky na dobu, kdy vás rodiče přijímali. Pamatujete si, jak k vám byli hodní a jak jste žili v harmonii. Chcete tu harmonii obnovit, ale ne­víte jak. A protože žijete uvnitř bubliny svých vlastních vjemů, máte dojem, že se všechno kolem vás děje kvůli vám. Myslíte si, že se otec s matkou hádají kvůli vám, ač­koli to s vámi nemá nic společného.

 

Postupně ztrácíte svou nevinnost, začínáte cítit nená­vist a přestáváte odpouštět. Časem zjistíte, že není bezpečné být tím, čím opravdu jste. Samozřejmě to závisí na inteligenci a vzdělání každého jedince. Závisí to na mno­ha dalších okolnostech. Máte-li štěstí, vliv domestikace není tak silný. Pokud však štěstí nemáte, vliv domestika­ce může být tak silný a vaše rány tak hluboké, že se po nějaké době neodvážíte ani promluvit. Budete si říkat: „Ach, jsem velice nesmělý." Nesmělost je strach projevit svou přirozenost. Například si můžete myslit, že neumíte tančit nebo zpívat, ale ve skutečnosti je to důsledek po­tlačování normálního instinktu vyjadřovat lásku.

 

 

Lidé užívají strachu jako prostředku domestikace lidí. Náš strach roste s každým zážitkem křivdy. Pocit křivdy je nůž, který otvírá rány v našem citovém těle. Emoční jed se tvoří následkem naší reakce na to, co považujeme za křiv­du. Některé rány se zahojí, zatímco v jiných se hromadí stále víc a víc emočního jedu. Když jsme plní jedu, máme potřebu se jej zbavit, a proto jej předáváme druhým. Jak to děláme? Snažíme se zaujmout jejich pozornost.

 

Podívejme se na obyčejný manželský pár. Manželka je z nějakého důvodu rozzlobená. Má v sobě spoustu emočního jedu, který vznikl následkem nespravedlivého jednání manžela. Manžel není doma, ale ona si pamatuje, jak jí ukřivdil, a v jejím nitru se hromadí jed. Jakmile se manžel vrátí domů, manželka se snaží zaujmout jeho po­zornost, neboť když ji začne poslouchat, může mu vše­chen svůj jed předat. A to je pro ni nesmírná úleva. Jakmile mu řekne, jak špatně se k ní zachoval, jak je hlou­pý a nespravedlivý, zbaví se jedu, který má ve svém nitru.

 

Proto mluví a mluví, dokud ji manžel nezačne po­slouchat. Manžel se nakonec rozzlobí a manželka se cítí lépe. Ale teď je plný jedu manžel, takže se musí pomstít. Musí zaujmout manželčinu pozornost, aby se jedu zbavil. Ale není to jen manželčin jed – teď je to také jeho jed. Když se podíváte na tento vztah, uvidíte, že se jeden do­týká ran druhého a že hrají ping-pong se svým emočním jedem. Jejich emoční jed se hromadí, dokud jeden z nich nevybuchne.

 

Když zaujmeme něčí pozornost, můžeme mu předat svou energii. Pozornost je pro naši mysl něčím velice mocným. Každý člověk se neustále snaží získat pozor­nost druhých. Když se nám to podaří, navážeme komu­nikaci. Pak předáváme druhým energii, ale zároveň s ní také emoční jed.

 

Obvykle předáváme svůj jed člověku, o kterém si myslíme, že nám ukřivdil. Je-li však tento člověk příliš mocný, pak je nám jedno, komu svůj jed předáme. Proto svůj jed předáváme dětem, které se nemohou bránit. Mocní lidé zneužívají bezmocné, protože mají potřebu zbavit se svého emočního jedu. Potřebujeme se zbavit je­du a občas nás nezajímá spravedlnost; prostě se chceme uvolnit. Proto se celý život honíme za mocí, neboť čím jsme mocnější, tím snáze můžeme předávat svůj jed li­dem, kteří se nemohou bránit.

 

Samozřejmě že teď hovoříme o vztazích v pekle. Hovoříme o duševní nemoci, která existuje na této pla­netě. Za tuto nemoc nikdo nemůže; není ani špatná ani dobrá; je to prostě normální patologie této nemoci. Nikdo nemůže za to, že zneužívá druhé. Jako lidé na oné imaginární planetě nemohou za to, že mají nemocnou kůži, ani vy nemůžete za to, že máte rány plné jedu. Trpíte-li tělesnou nemocí, nedáváte si za to vinu. Tak proč byste to měli dělat, když máte nemocné citové tělo?

 

Důležité je uvědomit si, že tento problém máme. Když si to uvědomíme, budeme mít možnost své citové tělo a citovou mysl uzdravit a zbavit se utrpení. Dokud si to neuvědomíme, nemůžeme nic dělat. Jediné, co můžeme dělat, je i nadále trpět nejen ve vztazích k druhým, ale také ve vztahu k sobě samým, neboť se dotýkáme i svých vlastních ran, abychom se potrestali.

 

 

Ve své mysli si vytváříme imaginárního Soudce. Tento Soudce odsuzuje všechno, co děláme, všechno, co nedě­láme, všechno, co cítíme, a všechno, co necítíme. Neustále se odsuzujeme a neustále odsuzujeme druhé. Samozřejmě že se shledáváme vinnými a musíme se tres­tat. Druhá část naší mysli, která je odsuzována a má po­třebu být trestána, je Oběť. Tato oběť si říká: Já chudák. Nejsem dost dobrý. Nejsem dost silný. Nejsem dost inte­ligentní. Proč bych se měl snažit?"

 

Když jste byli malé děti, nemohli jste si vybrat, čemu věřit a čemu nevěřit. Existence Soudce a Oběti je založe­na na všech falešných názorech a přesvědčeních, které jste si nevybrali. Když jste se s těmito názory setkali po­prvé, byli jste nevinní. Věřili jste všemu. Společnost vám vštěpovala svůj systém hodnot. Programovala vaši mysl. Toltékové tomuto programu říkají Parazit. Lidská mysl je nemocná, protože se v ní usadil Parazit, který vysává je­jí životní energii a připravuje ji o radost. Tímto Parazitem jsou všechny názory a přesvědčení, kvůli kterým trpíte.

 

 

Tyto názory jsou tak silné, že když se po letech setkáte s novými myšlenkami a snažíte se činit svá vlastní roz­hodnutí, zjistíte, že vaše staré názory stále ještě ovládají váš život.

 

Občas se ve vás probudí malé dítě - vaše pravé já, kterému jsou stále dva nebo tři roky. V takových chvílích máte skutečnou radost a žijete v přítomném okamžiku, ale něco vás stále strhává zpátky. Něco ve vašem nitru má pocit, že si nezasloužíte tolik radosti. Jakýsi vnitřní hlas vám říká, že není správné být šťastný. Všechna vina a všechen emoční jed ve vašem citovém těle vás stahují zpět do světa dramatu.

 

Tento Parazit se rozšiřuje jako infekční nemoc. Přechází z našich prarodičů na naše rodiče, z našich ro­dičů na nás a my ho zase předáváme svým vlastním dě­tem. Všechny názory, které nám byly v dětství vštěpová­ny, vštěpujeme svým dětem stejným způsobem, jako by­chom cvičili psa. Všichni jsme domestikovaná zvířata a tato domestikace nás vede do pekla našich vlastních představ, kde žijeme v neustálém strachu. Potravou Parazita jsou emoce, které se rodí ze strachu. Dokud se v nás neusadil Parazit, radujeme se ze života, hrajeme si a jsme šťastní jako malé děti. Ale jakmile nám nacpou všechnu tu špínu do hlavy, přestaneme být šťastní. Učíme se mít vždycky pravdu a odsuzujeme všechny ostatní. Naše potřeba mít pravdu za každou cenu je důsledkem naší snahy zachovat si tvář, kterou prezentujeme světu. Svůj způsob myšlení musíme vnucovat nejen druhým, ale také sami sobě.     cosmic-people.com

 

Když si tohle všechno uvědomíme, není obtížné po­chopit, proč lidské vztahy nefungují. Proč nefungují na­še vztahy s rodiči, s dětmi, s přáteli nebo s partnery. Nerozumíme ani sami sobě. Jak je to možné? Protože jsme plní emočního jedu. Jsme plní emočního jedu, pro­tože jsme vyrostli s představou dokonalosti, která není pravdivá, která vůbec neexistuje a nám to připadá ne­spravedlivé.

 

Už jsme hovořili o tom, jak si vytváříme tuto dokona­lou představu o sobě samých, abychom se zalíbili dru­hým, zatímco oni si vytvářejí svůj vlastní sen, který s ná­mi nemá nic společného. Snažíme se potěšit matku a ot­ce, snažíme se potěšit své učitele, své kněze, své nábo­ženství a snažíme se potěšit Boha. Pravda je však taková, že z hlediska druhých nebudeme nikdy dokonalí. Naše představa dokonalosti nám říká, jací bychom měli být, abychom mohli přijímat sami sebe. To je však ta největší lež, protože dokonalí nikdy nebudeme. My si však ne­dokážeme odpustit, že dokonalí nejsme.

 

Naše představa dokonalosti mění způsob, jakým sní­me. Učíme se popírat a odmítat sami sebe. Nikdy neod­povídáme svým vlastním představám, nikdy nejsme do­statečně dobří, dostatečně čistí nebo dostatečně zdraví. Vždycky existuje něco, co Soudce nemůže přijmout nebo odpustit. Proto odmítáme své vlastní lidství; proto si ni­kdy nezasluhujeme být šťastní; proto neustále hledáme někoho, kdo nás bude zneužívat, někoho, kdo nás bude trestat. Díky své vlastní představě dokonalosti zneužívá­me sami sebe.

 

Když se tolik odmítáme a odsuzujeme a trestáme, zdá se nám, že na světě neexistuje láska. Zdá se, že existuje jen trest a utrpení. Peklo má mnoho různých úrovní. Někteří lidé jsou velice hluboko, jiní jsou jen na pokraji, ale všichni žijeme v pekle.

 

Už nejste děti, a pokud žijete v nějakém vztahu, v němž jste zneužíváni, pak jen proto, že to přijímáte, protože jste přesvědčeni, že si to zasloužíte. Existuje ur­čitý stupeň zneužívání, jejž jste ochotni přijmout, ale ni­kdo na světě vás nezneužívá víc, než se zneužíváte vy sa­mi. Jste ochotni nechat se zneužívat druhými do té míry, do jaké se zneužíváte sami. Jestliže vás někdo zneužívá víc, než se zneužíváte sami, snažíte se utéci. Ale dokud vás druhý zneužívá trochu míň, pravděpodobně s ním ještě nějaký čas zůstanete. Věříte, že si to zasloužíte.

 

V normálním vztahu v pekle jde obvykle o splacení křivd, jde o vyrovnání. Já vás budu zneužívat tak, jak po­třebujete být zneužíváni, a vy mě budete zneužívat tak, jak potřebuji být zneužíván já. Tak dosáhneme dobré rovnováhy a bude to fungovat. Energie přitahuje stejný druh energie, stejný druh vibrací. Když vám někdo řek­ne, že žije ve vztahu, v němž je zneužíván, a vy se ho ze­ptáte, proč neodejde, pravděpodobně vám nebude scho­pen odpovědět. Ve skutečnosti v takovém vztahu zůstá­vá proto, že potřebuje být zneužíván, neboť tím trestá sám sebe.

 

Život vám přináší přesně to, co potřebujete. V pekle vládne dokonalá spravedlnost. Není koho obviňovat. Lze dokonce říci, že naše utrpení je dar. Otevřete-li oči a podíváte-li se, co se děje kolem vás, uvědomíte si, že prá­vě to potřebujete, abyste se zbavili svého jedu, uzdravili své rány, přijali sami sebe a dostali se z pekla.

 

 

 

(3)

 

Muž, který nevěřil v lásku

 

 

Řeknu vám jednu velice starou historku o muži, který ne­věřil v lásku. Tento muž byl docela obyčejný člověk, jako jste vy a já, ale lišil se od nás tím, že si myslil, že neexis­tuje láska. Samozřejmě že se dlouho snažil lásku najít, a proto pozoroval lidi kolem sebe. Skoro celý život hle­dal lásku, ale nakonec zjistil, že láska neexistuje.

 

Kamkoli přišel, každému říkal, že láska je pouhým vý­myslem básníků či náboženství, které se snaží ovlivňovat slabou mysl lidí, aby je mohlo ovládat. Tvrdil, že láska neexistuje, a proto ji nikdo nemůže najít, i kdyby ji hle­dal sebevíc.

 

Tento muž byl velice inteligentní a mluvil velice pře­svědčivě. Přečetl spoustu knih, studoval na nejlepších univerzitách a stal se uznávaným učencem. Byl schopen hovořit k jakémukoli publiku a jeho logika byla velice silná. Říkal, že láska je jako droga, neboť poskytuje eu­forii, ale brzy se stává návykem. Stanete se na ní závislí, ale co máte dělat, když neobdržíte svou denní dávku?

 

Tento muž říkal, že většina vztahů mezi milenci je ja­ko vztah mezi narkomanem a prodavačem drog. Partner, který má větší potřebu lásky, je jako narkoman, a part­ner, který takovou potřebu nemá, je jako prodavač drog. Partner, který má menší potřebu, ovládá celý vztah. Tuto dynamiku jasně vidíte, protože v každém vztahu je ob­vykle jeden partner, který miluje, a druhý, který nemilu­je a pouze využívá partnera, který mu dává své srdce.

 

Narkoman, ten, který má větší potřebu, žije v neustá­lém strachu, že nedostane další dávku lásky nebo drogy. Narkoman si říká: „Co budu dělat, když mě partnerka opustí?" Tento strach ho činí velice sobeckým. „To je mo­je!" Začne být žárlivý a náročný, protože se bojí, že ne­dostane další dávku. Prodavač drog ovládá narkomana tím, že mu dává větší dávky, menší dávky nebo žádné dávky. Ten, kdo má větší potřebu, je nakonec ochoten udělat cokoli, aby ho partner neopustil.

 

Tento muž lidem vysvětloval, proč láska neexistuje. „To, čemu lidé říkají láska, není nic jiného než vztah za­ložený na strachu a ovládání. Kde je vzájemná úcta? Kde je láska? Žádná láska neexistuje. Mladí manželé dávají je­den druhému spoustu slibů před Bohem i před rodinou: „Zůstaneme vždycky spolu, budeme jeden druhého mi­lovat a ctít v dobrých i špatných časech." Slibují si všech­no možné. Zajímavé je, že svým slibům opravdu věří. Nicméně pár týdnů či měsíců po svatbě je jasné, že žád­ný ze svých slibů nedodržují.

 

„Snaží se ovládat jeden druhého. Snaží se zjistit, kdo bude závislým a kdo ovládajícím. Veškerá úcta, kterou si slibovali, je nenávratně pryč. Jejich vztah je plný nená­visti a emočního jedu. Jeden druhého zraňuje, až nako­nec nevědí, kam se poděla jejich láska. Zůstávají spolu, protože se bojí být sami a protože mají strach z mínění druhých. Ale kde je láska?"

 

Tento muž říkal, že znal mnoho starých manželů, kte­ří spolu žili třicet, čtyřicet nebo padesát let a byli hrdí, že to vydrželi tak dlouho. Když však hovořili o svém vztahu, říkali: „Přežili jsme své manželství." To znamená, že jeden z nich se podřídil druhému a rozhodl se snášet všechno utrpení. Válku vyhrál ten z partnerů, který měl silnější vů­li a menší potřebu lásky. Ale kam se poděl onen plamen, kterému říkali láska? Dnes zachází jeden s druhým jako se svým majetkem: „Ona je moje." „On je můj."

 

Muž každému vysvětloval, proč si myslí, že láska ne­existuje. Řekl jim: „To všechno mám dávno za sebou. A už nikdy nikomu nedovolím, aby ovládal mou mysl ve jménu lásky." Jeho argumenty byly docela logické, takže přesvědčil mnoho lidí. Láska neexistuje.

 

Pak se jednoho dne procházel v parku a uviděl na la­vičce krásnou ženu, která plakala. To probudilo jeho zvědavost. Posadil se vedle ní a zeptal se, zda jí může ně­jak pomoci. Pak se zeptal, proč pláče. Neumíte si před­stavit, jak byl překvapený, když mu řekla, že pláče pro­to, že neexistuje láska. „To je zajímavé - žena, která ne­věří, že existuje láska!" Samozřejmě se chtěl dovědět víc.

 

„Proč říkáte, že láska neexistuje?" zeptal se jí.

 

„To je dlouhý příběh," odpověděla žena. „Vdala jsem se, když jsem byla ještě velice mladá. Byla jsem plná ilu­zí a naděje, že budu sdílet svůj život s jedním mužem. Přísahali jsme si věrnost a založili rodinu. Ale brzy se všechno změnilo. Byla jsem oddaná manželka; starala jsem se o děti a domácnost. Pro manžela byl však důle­žitější úspěch v zaměstnání než rodina. Přestal si mě vá­žit a já si přestala vážit jeho. Jeden druhému jsme ubli­žovali, až jsem si nakonec uvědomila, že ho nemiluji a on nemiluje mě.

 

„Děti však potřebovaly otce, a proto jsem s ním zů­stala a snažila se ho podporovat. Dnes jsou děti velké a odešly z domova. Už nemám žádný důvod žít s man­želem. Mezi námi není žádná úcta ani láska. Vím však, že i kdybych si našla někoho jiného, nic by se nezměnilo, protože láska neexistuje. Nemá smysl hledat něco, co ne­existuje. A proto pláču."

 

Muž to chápal velice dobře, objal ji a řekl: „Máte prav­du, láska neexistuje. Všichni hledáme lásku, otvíráme své srdce, stáváme se zranitelnými, a nakonec najdeme jen sobectví. To nám ubližuje, i když si myslíme, že ne. Nezáleží na tom, kolik máme vztahů; každý vztah končí stejně. Proč tedy hledat lásku?"

 

Muž a žena se stali přáteli, protože si byli velice po­dobní. Byl to krásný vztah. Jeden druhého si vážili a ni­kdy se neuráželi. Kdykoli byli spolu, byli šťastní. Nebyla mezi nimi žádná závist ani žárlivost. Ani jeden se nesna­žil ovládat druhého. Jejich vztah se postupně prohlubo­val. Trávili spolu stále víc času, protože když nebyli spo­lu, stýskalo se jim.

 

Jednou, když byl muž na nějaké cestě mimo město, napadla ho podivná věc. Říkal si: „Možná k ní opravdu cítím lásku. Ale je to něco jiného než to, co jsem dosud poznal. Není to takové, jak to popisují básníci, a není to takové, jak to popisuje náboženství, protože se za ni ne­cítím zodpovědný. Nic si od ní neberu; nepotřebuji, aby se o mě starala; nemám potřebu svádět na ni vinu za své vlastní problémy. Cítíme se spolu dobře; máme se rádi. Respektuji její způsob myšlení a cítění. Nikdy mě nepři­vádí do rozpaků a nikdy mě neotravuje. Nežárlím, když je s ostatními lidmi. Nezávidím jí, když má úspěch. Láska možná existuje, ale je to něco jiného, než si lidé myslí."

 

Nemohl se dočkat, až se vrátí a řekne jí o svých po­divných myšlenkách. Když začal hovořit, žena mu řekla: „Vím přesně, o čem mluvíš. Už dávno mám podobný po­cit, ale nechtěla jsem ti to říci, protože vím, že v lásku ne­věříš. Láska možná existuje, ale je to něco jiného, než jsme si myslili." Po tomto rozhovoru se rozhodli, že spo­lu začnou žít jako milenci. Bylo zajímavé, že se mezi ni­mi nic nezměnilo. I nadále si vážili jeden druhého a je­jich láska byla stále silnější. I ty nejprostší věci jim děla­ly radost, protože byli tak šťastní.

 

Muž byl tak plný lásky, až měl pocit, že se jednou ve­čer stal zázrak. Díval se na oblohu, našel si tu nejkrásnější hvězdu a jeho láska byla tak silná, že se k němu hvězda začala přibližovat, až nakonec přistála v jeho dla­ni. A pak se stal další zázrak a jeho duše splynula s hvěz­dou. Muž byl velmi šťastný a nemohl se dočkat, až se vrátí k ženě a položí jí hvězdu do dlaně, aby jí dokázal svou lásku. Když jí položil hvězdu do dlaně, žena pocí­tila pochybnosti. Byla to nesmírná láska a v tom okamži­ku jí hvězda spadla na zem a roztříštila se na milion kousků.

 

Dnes chodí po světě jeden starý muž, který tvrdí, že láska neexistuje. A doma na něho čeká jedna krásná sta­rá žena, která pláče pro hvězdu, kterou jednou měla v ruce a kterou v okamžiku pochybností upustila. Tohle je příběh o muži, který nevěřil v lásku.

 

Kdo udělal chybu? Uhodnete, co se stalo? Chybu udě­lal muž, protože si myslil, že může dát ženě své štěstí. Hvězda byla jeho štěstím a on udělal chybu, protože dal své štěstí do ženiných rukou. Štěstí nikdy nepřichází zvenku. Muž byl šťastný díky lásce, která vycházela z jeho duše; žena byla šťastná díky lásce, která vycházela z její duše. Jakmile však učinil muž ženu zodpovědnou za své štěstí, žena hvězdu upustila, protože nemohla být za jeho štěstí zodpovědná.

 

Přestože ho velice milovala, nemohla ho učinit šťast­ným, protože nikdy nemohla vědět, co si myslí. Nemohla vědět, jaká jsou jeho nejhlubší očekávání, protože nemo­hla znát jeho sny.

 

Vezmete-li své štěstí a dáte-li je do rukou partnerky, dříve nebo později je rozbije. Dáte-li své štěstí druhému, vždycky vám ho může vzít. Může-li vaše štěstí vycházet jen z vašeho vlastního nitra a je-li důsledkem vaší lásky, pak jste za ně zodpovědní sami. Nikoho nemůžeme uči­nit zodpovědným za své vlastní štěstí, ale přesto když uzavíráme manželství, ze všeho nejdřív si vyměníme prstýnky. Dáváme svou hvězdu do rukou druhého a oče­káváme, že ho učiníme šťastným a že on učiní šťastným nás. Ať někoho milujete sebevíc, nikdy nemůžete být tím, co si druhý přeje.

 

To je první chyba, kterou dělá každý z nás. Zaklá­dáme své štěstí na našem partnerovi, ale tak to v životě nefunguje. Dáváme sliby, které nemůžeme splnit, a tím si otevíráme cestu k neúspěchu.

 

 

 

(4)

 

Cesta lásky, cesta strachu

 

 

Celý váš život je sen. Žijete ve vlastní fantazii a všechno, co o sobě víte, je pravda jen pro vás. Vaše pravda neplatí pro nikoho jiného včetně vašich dětí nebo rodičů. Zamyslete se nad tím, co si myslíte o sobě vy a co si o vás myslí vaše vlastní matka. Ačkoli matka může říci, že vás zná velice dobře, nemá ani tušení, kdo opravdu jste. Vy sami víte, že to tak je. Možná si myslíte, že zná­te svou matku, ale ve skutečnosti nemáte ani tušení, kdo je ona. Matka má své sny a fantazie, o kterých nikdy s nikým nemluvila. Vy nemáte ani tušení, co se skrývá v její mysli.

 

Pokusíte-li se vzpomenout si, co jste dělali v jedenác­ti či dvanácti letech, stěží si vzpomenete na víc než pět procent svého života. Samozřejmě si pamatujete ty nejdůležitější věci, jako je například vaše vlastní jméno, pro­tože je celý život opakujete. Ale někdy zapomínáte jmé­na svých dětí nebo svých přátel. Tak tomu je proto, že se váš život skládá ze snů - z mnoha malých snů, které se neustále mění.

 

Každý člověk má svůj osobní sen o životě, a tento sen se liší od snů všech ostatních lidí. Naše sny jsou ovlivňo­vány našimi názory a zkušenostmi. Proto mají různí lidé různé sny. Když s někým žijeme, můžeme předstírat, že jsme stejní, že myslíme stejně, cítíme stejně a sníme stej­ně, ale tak to není. Jsme prostě dva lidé s různými sny. Každý člověk sní své vlastní sny. Proto musíme přijmout rozdíl mezi lidmi, musíme respektovat sny druhých lidí.

 

Můžeme znát tisíce lidí, ale každý náš vztah existuje pouze mezi dvěma lidmi. Já osobně mám vztah s mnoha přáteli, ale každý vztah existuje jen mezi dvěma.

 

Mám vztah s každým svým dítětem, ale každý vztah je úplně jiný než ty ostatní. Způsob, jak sníme, ovlivňuje sen, kterému říkáme vztah. Každý náš vztah - s matkou, otcem, bratry, sestrami nebo přáteli - je jedinečný, pro­tože sníme malý sen společně. Každý vztah se stává ži­vou bytostí, kterou tvoří dva lidé.

 

Jako buňky tvoří vaše tělo, tvoří emoce vaše sny. Exis­tují dva hlavní zdroje emocí: jedním je strach a druhým je láska. Všichni známe obě tyto emoce, ale u každého z nás převládá strach. Lze říci, že normální vztah mezi lidmi je založen z pětadevadesáti procent na strachu a z pěti procent na lásce. Tento poměr se samozřejmě li­ší u různých lidí, ale i když strach může být jen šedesát procent a láska čtyřicet, vztahy jsou založeny především na strachu.

 

Abychom těmto emocím porozuměli, můžeme popsat jisté vlastnosti lásky a strachu, jimž říkám „cesta lásky" a „cesta strachu". Toto rozdělení pomáhá našemu logic­kému rozumu chápat rozhodnutí, která děláme. Podívejme se na některé vlastnosti lásky a strachu.

 

Láska nemá žádné závazky. Strach je plný závazků. Cokoli děláme na cestě strachu, děláme proto, že to dě­lat musíme, a očekáváme, že druzí něco udělají, protože to udělat musejí. Jakmile máme nějaký závazek a musí­me něco udělat, okamžitě se tomu bráníme. Čím víc se bráníme, tím víc trpíme. Dříve nebo později se snažíme svým závazkům uniknout. Láska však nezná žádný od­por a ničemu se nebrání. Cokoli děláme z lásky, děláme proto, že to chceme dělat. Je to pro nás potěšení. Je to jako hra, která nás baví.

 

Láska nemá žádná očekávání. Strach je plný očekává­ní. Máme-li strach, všechno děláme jen proto, že si mys­líme, že to dělat musíme, a očekáváme, že to druzí bu­dou dělat také. Proto strach bolí. Něco očekáváme, a když se to nestane, máme pocit, že nám bylo ublíženo - připadá nám to nespravedlivé. Obviňujeme druhé, že nesplnili naše očekávání. Když někoho milujeme, nic ne­očekáváme; cokoli děláme, děláme proto, že to dělat chceme, a také ostatní dělají to, co dělat chtějí. Když ne­očekáváme, že se něco stane, nevadí nám, když se to ne­stane. Necítíme se poškozeni, protože nám připadá dob­ré cokoli, co se stane. Proto když jsme zamilovaní, nic nás nebolí. Neočekáváme, že člověk, kterého milujeme, něco udělá, a ani my nemáme žádné závazky.

 

Láska je založena na úctě. Strach si ničeho neváží - neváží si ani sám sebe. Jestliže vás lituji, znamená to, že si vás nevážím. Myslím si, že nejste schopni vlastního rozhodnutí. Jestliže musím rozhodovat za vás, nevážím si vás. Jestliže si vás nevážím, snažím se vás ovládat. Dětem říkáme, jak se mají chovat, protože si jich nevážíme. Litujeme je a snažíme se pro ně dělat to, co by měly dě­lat samy pro sebe. Když si nevážím sám sebe, lituji se. Nevěřím, že v tomto světě něco dokážu. Jak poznáte, že si nevážíte sami sebe? Když si říkáte: Já chudák, nejsem dost silný, nejsem dost inteligentní, nejsem dost krásný, nedokážu to." Sebelítost pochází z nedostatku úcty.

 

Láska je bezohledná; nikoho nelituje, ale přesto zná soucit. Strach je plný lítosti; lituje každého. Litujete mě, když si mě nevážíte, když si myslíte, že nejsem dost sil­ný, abych něco dokázal. Láska si lidí váží. Miluji vás; vím, že to dokážete. Vím, že jste dost silní a inteligentní, abyste se uměli samostatně rozhodovat. Nemusím rozho­dovat za vás. Jste toho schopni sami. Jestliže upadnete, podám vám ruku a pomohu vám vstát. Řeknu vám: „Dokážeš to, dej se do toho." Tomu se říká soucit, a sou­cit není lítost. Soucit vychází z úcty a lásky, kdežto lítost vychází ze strachu a nedostatku úcty.

 

Láska je naprosto zodpovědná. Strach se zodpověd­nosti vyhýbá, ale to neznamená, že je nezodpovědný. Snaha vyhnout se zodpovědnosti je jednou z největších chyb, které se dopouštíme, neboť každý čin má svůj dů­sledek. Důsledky má všechno to, co si myslíme, všechno to, co děláme. Když učiníme nějaké rozhodnutí, má to důsledek. Když neučíme žádné rozhodnutí, má to důsle­dek. Proto je každý člověk zodpovědný za všechny své činy, i když si to nepřeje. Druzí lidé se mohou pokusit zaplatit za vaše chyby, ale nakonec za ně zaplatíte vy sa­mi, často dvojnásobně. Snaží-li se někdo být zodpověd­ný za vás, vytváří to ještě větší drama.

 

Láska je vždycky dobrosrdečná. Strach je nepřátelský. Máme-li strach, jsme plní závazků, plní očekávání, vyhý­báme se zodpovědnosti a litujeme se. Jak se můžeme cí­tit dobře, když máme takový strach? Máme pocit, že nás každý zneužívá; jsme rozzlobení nebo smutní nebo žár­liví nebo opuštění.

 

Hněv je zamaskovaný strach. Smutek je zamaskovaný strach. Žárlivost je zamaskovaný strach. Se všemi těmito emocemi, které vycházejí ze strachu, můžeme dobrosr­dečnost jen předstírat. Nejsme dobrosrdeční, protože se necítíme dobře, protože nejsme šťastní. Jste-li na cestě lásky, nemáte žádné závazky a žádná očekávání. Nelitujete ani sebe ani svého partnera. Všechno se vám daří, a proto se stále usmíváte. Cítíte se dobře, a proto jste dobrosrdeční. Láska je vždycky dobrosrdečná. Láska vás činí štědrými a otvírá vám všechny dveře. Láska je štědrá. Strach je sobecký; sobectví zavírá všechny dveře.

 

Láska si neklade žádné podmínky. Strach má spoustu podmínek. Mám-li strach, miluji druhého jen tehdy, po­kud mi dovolí, abych ho ovládal, pokud je ke mně hod­ný, pokud odpovídá představě, kterou jsem si o něm vy­tvořil. Mám o něm určitou představu, a protože takový není a nikdy nebude, odsuzuji ho a shledávám ho vin­ným. Často se za něho stydím, protože není takový, jak si ho představuji. Trápí mě to a pomalu ztrácím trpěli­vost. Dobrosrdečnost jen předstírám. Na cestě lásky ne­jsou žádné podmínky. Miluji svého partnera bezdůvodně. Miluji ho takového, jaký je, a může si dělat, co chce. Jestliže se mi nelíbí, jaký je, mohu si najít někoho, kdo se mi líbí. Nemáme právo nikoho měnit a nikdo nemá právo měnit nás. Jestliže se změníme, pak jen proto, že se chceme změnit, protože už nechceme trpět.

 

Většina lidí žije celý život ve strachu. Zůstávají v man­želském svazku, protože si myslí, že v něm zůstat musí. Mají všelijaké představy o sobě a o svém partnerovi. Veškeré drama a utrpení vzniká proto, že užíváme komu­nikační kanály, které existovaly před naším narozením. Lidé odsuzují druhé, jsou zneužíváni a jeden druhého pomlouvají. Nutí druhé, aby se mezi sebou nenáviděli. Hromadí se v nich emoční jed, a ten pak předávají svým dětem. „Podívej se, co mi udělal otec. Nebuď takový jako on." „Takoví jsou všichni muži; takové jsou všechny ženy." Tak se chováme ke všem lidem, které milujeme - ke svým dětem, ke svým přátelům a ke svým partnerům.

 

Na cestě strachu máme tolik podmínek, že si vytváří­me spoustu pravidel, která nás mají chránit před emoční bolestí, zatímco bychom neměli mít žádná pravidla. Tato pravidla narušují komunikaci mezi námi, neboť když má­me strach, tak lžeme. Jestliže partner očekává, že se bu­du chovat určitým způsobem, mám pocit, že mám po­vinnost chovat se podle toho. Ve skutečnosti prostě ne­jsem takový, jak si mě partner představuje. Když jsem upřímný a když jsem sám sebou, partner se rozzlobí. Já mu pak lžu, protože mám strach z jeho odsouzení. Mám strach, že mě shledá vinným a potrestá mě. A kdykoli si na to vzpomene, bude mě trestat znovu a znovu a zno­vu za tutéž chybu.

 

Na cestě lásky je spravedlnost. Když uděláte chybu, za­platíte za ni jen jednou, a jestliže se opravdu milujete, pak se ze svých chyb poučíte. Na cestě strachu není žádná spravedlnost. Za každou svou chybu platíte tisíckrát. Také svého partnera trestáte za každou chybu tisíckrát. To v něm probouzí pocit křivdy a otevírá emoční rány. Váš vztah musí skončit neúspěchem. Lidé si vymýšlejí drama­ta pro všechno, i pro takové malichernosti. Tato dramata vidíme v normálních vztazích, protože lidé žijí ve strachu.

 

 

Každý vztah se skládá ze dvou polovin. Jednou polo­vinou jste vy a druhou polovinou je váš syn, vaše dcera, váš otec, vaše matka, váš přítel nebo váš partner. Každý je zodpovědný za svou polovinu vzájemného vztahu; ne­jste zodpovědní za druhou polovinu. Ať už někoho mi­lujete sebevíc, nemůžete být zodpovědní za to, co má v hlavě. Nikdy nevíte, co si myslí a cítí. Nic o něm neví­te. Tak tomu je, ale co děláme? Snažíme se být zodpo­vědní za druhé, a proto jsou naše vztahy založené na strachu a snaze ovládat druhé.

 

Snažíme-li se ovládat druhé, znamená to, že k nim ne­máme úctu. Znamená to, že je nemilujeme. Naše láska je sobectvím. Když si druhého nevážím, snažím se ho ovlá­dat, protože za něj cítím zodpovědnost. Musím ho ovlá­dat, protože si ho nevážím. Musím za něho být zodpo­vědný, protože cokoli se mu stane, může ublížit mně, a já se chci vyhnout bolesti. Když vidím, že není zodpověd­ný, snažím se ho k tomu přinutit, samozřejmě ze svého hlediska, což neznamená, že mám nutně pravdu.

 

To se děje, když máme strach. Protože si partnera ne­vážím, chovám se k němu, jako by nebyl schopen uvědo­mit si, co je pro něho dobré a co pro něho dobré není. Předpokládám, že není schopen se o sebe postarat. Musím se o něho postarat já. Řeknu mu: „udělám to za tebe" ne­bo „tohle nedělej." Snažím se potlačit jeho polovinu naše­ho vzájemného vztahu a začnu rozhodovat o všem. Když to dělám, kde je pak on? Takže to nefunguje.

 

Společně můžeme vytvářet ten nejkrásnější sen. Každý z nás má však svůj vlastní sen, svou vlastní vůli, takže ne­můžeme jeden druhého ovládat, ať se snažíme sebevíc. Vždycky máme volbu: můžeme vyvolat konflikt, nebo můžeme spolupracovat jako partneři.

 

Hrajete-li například tenis, máte partnera, jste jeden tým a nikdy nehrajete proti sobě - nikdy. Ačkoli každý z vás hraje jiným způsobem, máte stejný cíl: oba si chce­te zahrát, chcete se bavit. Máte-li partnera, který vás chce ovládat a říká vám, jak máte hrát, nebude vás to bavit. Nakonec s ním přestanete chtít hrát. Místo abyste byli spoluhráči, váš partner vás chce ovládat. A tak mezi vá­mi vznikají konflikty. Chápete-li svůj romantický vztah jako týmovou hru, všechno se zlepší. Nejde o to, kdo zví­tězí nebo prohraje. Hrajete proto, abyste se bavili.

 

Když milujete, dáváte víc, než přijímáte. A samozřejmě milujete sami sebe, takže nedovolíte sobeckým lidem, aby vás zneužívali. Nechcete se druhému mstít, ale vyjadřuje­te se jasně. Můžete například říci: „Nelíbí se mi, když mě zneužíváš, když si mě nevážíš a když se ke mně necho­váš dobře. Nepotřebuji, aby mi někdo nadával. Neříkám, že jsem lepší než ty, ale mám rád krásu. Rád se směji, rád se bavím a rád miluji. Nejsem sobecký, ale nepotřebuji vedle sebe trpitele. To neznamená, že tě nemiluji, ale ne­mohu na sebe brát zodpovědnost za tvůj sen. Budeš-li se mnou žít, bude to velice těžké pro tvého Parazita, proto­že nebudu reagovat na tvé nesmysly." To není sobectví, ale sebeláska. Sobectví, strach a snaha ovládat druhého zničí skoro každý vztah. Štědrost, svoboda a láska uděla­jí z každého vztahu tu nejkrásnější romanci.

 

 

Chcete-li mít s partnerem dokonalý vztah, musíte si uvědomit, že každý z vás má své vlastní sny. Jakmile si to uvědomíte, jste zodpovědní jen za svou polovinu vzta­hu, což je poměrně snadné. Nemusíte partnera ovládat. Jestliže si partnera opravdu vážíme, pak víme, že je zod­povědný za svou polovinu našeho vztahu. Jestliže si ho vážíme, budeme si rozumět. Nikdy se nebudeme hádat.

 

Víte-li, co je láska a co je strach, uvědomujete si, jak sdělujete své sny druhým. Kvalita vaší komunikace zále­ží na tom, zda naladíte své emoční tělo na lásku, nebo na strach. Když si uvědomíte, že jste se dostali na cestu strachu, můžete soustředit svou pozornost na cestu lás­ky. Tím, že si uvědomíte, kde jste, a zaměříte svou po­zornost na cestu lásky, všechno kolem vás se změní.

 

Uvědomujete-li si, že jen vy sami se můžete učinit šťastnými a že štěstí je důsledkem lásky, která vychází z vás, dosáhnete nejvyšší dokonalosti Toltéků - dosáh­nete dokonalosti lásky.

 

Můžeme hovořit o lásce a můžeme o ní napsat tisíc knih, ale láska je pro každého z nás jiná, protože ji mu­síme prožívat. Láska není teorie; láska je život. Láska produkuje štěstí. Strach produkuje utrpení.

 

Milovat se naučíte jedině tím, že budete milovat. Svou lásku nemusíte nikomu vysvětlovat ani ospravedlňovat; stačí milovat.

 

 

 

(5)

 

Dokonalý vztah

 

 

Představte si dokonalý vztah. V takovém vztahu jste ne­skutečně šťastní, protože žijete s dokonalou ženou nebo mužem. Jak byste popsali svůj život s tímto člověkem?

 

Pravděpodobně s ním jednáte jako se svým psem. Pes je pes. Ať děláte cokoli, pes bude vždycky psem. Nikdy z něj neuděláte kočku nebo koně. Pes je tím, čím je.

 

Přijmout tento fakt je velice důležité i ve vztazích me­zi lidmi. Nikoho nemůžete změnit. Buď lidi milujete ta­kové, jací jsou, nebo je nemilujete. Buď je přijímáte, neboje nepřijímáte. Snažit se někoho změnit je totéž jako snažit se udělat ze psa kočku nebo koně. Tak to prostě je. Každý je tím, čím je; i vy jste tím, čím jste. Bud tančí­te, nebo netančíte. Musíte k sobě být naprosto upřímní - musíte předem říci, co chcete, musíte se rozhodnout, zda chcete tančit, nebo ne. Tohle si musíte uvědomit, proto­že to je velice důležité. Jakmile to opravdu pochopíte, budete brát lidi takové, jací opravdu jsou.

 

Máte-li psa, zamyslete se nad tím, jak se k němu cho­váte. Pes ví, jak se chovat. Když udělá něco nesprávně, co uděláte? Psu na tom nezáleží; prostě vás miluje. Nic od vás neočekává. Není to úžasné? Ale co vaše přítelky­ně nebo přítel, manželka nebo manžel? Lidé mají spous­tu očekávání a neustále se mění.

 

Pes je zodpovědný za svou polovinu vašeho vzájem­ného vztahu. Jeho polovina vašeho vztahu je úplně nor­mální. Když přijdete domů, pes štěká a vrtí ocasem, pro­tože je šťastný, že vás vidí. Hraje svou roli velice dobře a vy víte, že je to dokonalý pes. Vaše role je také skoro dokonalá. Plníte své povinnosti; dáváte psovi jídlo, pe­čujete o něj a hrajete si s ním. Bezpodmínečně ho milu­jete; uděláte pro něj skoro všechno. Hrajete svou roli do­konale a pes hraje dokonale zase svou roli.     vesmirni-lide.cz

 

Většina lidí si dovede představit takový vztah se psem, ale proč ne s člověkem? Znáte nějakou ženu nebo muže, který by nebyl dokonalý? Pes je pes, a to vám stačí. Ne­musíte se snažit dělat z něj psa. Pes se nesnaží dělat z vás dobrého člověka, dobrého pána. Tak proč nemůžeme dovolit ženě být ženou, proč nemůžeme dovolit muži být mužem? Proč nemůžeme milovat člověka, aniž se snaží­me ho měnit?

 

Možná si říkáte: „Ale co když nejsem s tou pravou že­nou nebo mužem?" To je velice důležitá otázka. Samo­zřejmě že si musíte vybrat tu pravou ženu nebo muže. Ale kdo je ta pravá žena nebo pravý muž? Je to někdo, kdo má podobné názory jako vy a kdo chce žít stejným způ­sobem jako vy - citově, tělesně, ekonomicky i duchovně.

 

Jak poznáte, že je pro vás partnerka či partner tím pra­vým člověkem? Řekněme, že jste muž. Jestliže sto žen hledá muže a přemýšlejí o vás jako o jednom z možných partnerů, pro kolik z nich si myslíte, že budete tím pra­vým mužem? To nemůžete vědět. Proto musíte riskovat. Ale mohu vám říci, že ta pravá žena pro vás je ta, kterou milujete takovou, jaká je, žena, kterou nemusíte v ničem měnit. To je pro vás ta pravá žena. Najdete-li tu pravou ženu, pro kterou jste pravým mužem, pak máte štěstí.

 

Budete pro ni tím pravým mužem, jestliže vás miluje takového, jaký jste, a jestliže nemá potřebu vás v ničem měnit. Nemusí za vás být zodpovědná; může vám věřit, že budete tím, za koho se vydáváte. Může k vám být upřímná a může být tím, čím je. Nemusí předstírat, že je něčím jiným. Žena, která vás miluje, vás miluje takového, jaký jste. Chce-li vás žena změnit, znamená to, že nejste člověkem, jakého si přeje. Tak proč je tedy s vámi?

 

Víte, že je snadné milovat psa, protože pes od vás nic neočekává. Miluje vás bezpodmínečně. To je velice důle­žité. Jestliže vás partnerka miluje takového, jaký jste, pak vás miluje jako pes. Můžete být sám sebou, stejně jako je pes psem. Když se setkáte s nějakou ženou, okamžitě vám začne o sobě vyprávět. Chce s vámi sdílet svůj sen. Otevře se, aniž ví, že to dělá. Je pro vás snadné vidět ji takovou, jaká je. Nemusíte si nic nalhávat. Okamžitě vidí­te, co kupujete, a buď to chcete, nebo ne. Nikoho nemů­žete obviňovat za to, že je psem, kočkou nebo koněm. Chcete-li psa, proč si kupujete kočku? Chcete-li kočku, proč byste si kupoval koně nebo slepici?

 

Víte, jakého člověka hledáte? Hledáte někoho, s kým vám je dobře, kdo má podobné názory jako vy a kdo vás miluje takové, jací jste. Proč byste se měli spokojit s ně­kým jiným? Proč si nevzít, co chcete? Proč si namlouvat, že je někdo tím, čím není. To neznamená, že ho nemi­lujete. Znamená to jen, že si ho vyberete nebo nevybe­rete, protože milujete také sebe. Každý je zodpovědný za svá rozhodnutí. Když se rozhodnete nesprávně, nemusí­te si dělat výčitky. Prostě si vyberete někoho jiného.

 

Teď si představte, že si koupíte psa, ale máte rádi koč­ky. Chcete, aby se váš pes choval jako kočka, a chcete, aby se změnil, protože nemňouká. Proč máte psa? Kupte si kočku! Tohle je nejlepší způsob, jak začít krásný vztah. Především musíte vědět, co chcete, jak to chcete a kdy to chcete. Musíte vědět, jaké potřeby má vaše tělo a vaše mysl a co vám vyhovuje.

 

Na světě jsou miliony žen a mužů a každý je jedineč­ný. Někteří lidé se k vám hodí a jiní ne. Můžete milovat všechny lidi, ale máte-li s někým žít, měli byste si vybrat někoho, kdo má podobné zájmy jako vy. Váš partner ne­musí být úplně stejný jako vy; stačí, když se k sobě ho­díte jako klíč do zámku.

 

Musíte být upřímní k sobě a ke všem ostatním. Ne­snažte se předstírat, že jste tím, čím nejste. Chovejte se ja­ko na trhu: snažíte se něco prodat, ale také chcete něco koupit. Chcete-li něco koupit, zajímá vás, jak je to kvalit­ní. Chcete-li něco prodat, musíte ukázat, kdo jste. Nemu­síte být lepší nebo horší než ostatní; stačí být tím, čím jste.

 

Jestliže vidíte, co chcete, proč to nekoupit? Ale když vidíte, že to není přesně to, co chcete, uvědomte si, že za to zaplatíte. Pak si nestěžujte, že vás partner zneužívá, když to bylo jasné od samého počátku. Nic si nenalhávejte. Nepřisuzujte druhým něco, co v nich není. Uvě­domte si tohle: Víte-li, co chcete, zjistíte, že to je stejné jako váš vztah se psem, jenže lepší.

 

Nesnažte se vidět něco, co neexistuje. Nekupujte si něco, co vám nevyhovuje. Koupíte-li si něco nepotřeb­ného, stejně to vyhodíte. V lidských vztazích je to stejné. Může vám trvat dlouho, než se to naučíte, ale je to do­brý začátek. Začnete-li svůj vztah dobře, všechno ostatní bude snazší, protože můžete být sami sebou.

 

Možná už s někým dlouho žijete. Nechcete-li se roze­jít, můžete začít znovu tím, že budete partnerku milovat takovou, jaká je. Ale nejdřív budete muset přijmout sami sebe takové, jací jste. Jedině pak můžete být sami sebou. Jste tím, čím jste, a to je všechno, čím jste. Nemusíte předstírat, že jste něčím jiným. Budete-li předstírat, že jste tím, čím nejste, nic se vám nebude dařit. Až přijmete sa­mi sebe, budete muset přijmout také svou partnerku.

 

Rozhodnete-li se žít spolu, nesnažte se ji měnit. Nechte ji být tím, čím je. Stejně jako to dovolíte psu nebo kočce. Každý člověk má právo být tím, čím je; každý má právo být svobodný. Omezujete-li svobodu své partnerky, omezujete sami sebe, protože musíte ustavičně sledovat, co partnerka dělá a co nedělá. A milujete-li sami sebe, ni­kdy se nevzdáte své osobní svobody.

 

Uvědomujete si, jaké možnosti vám nabízí partnerský vztah? Přemýšlejte o tom. Buďte sami sebou. Najděte si ženu, která má podobné zájmy jako vy. Nebojte se ris­kovat, ale buďte upřímní. Jestliže to funguje, pokračujte. V opačném případě odejděte a nechte odejít také part­nerku. Nebuďte sobečtí. Dejte jí příležitost uvědomit si, co opravdu chce, a také stejnou příležitost dejte sobě. Jestliže to nefunguje, hledejte někoho jiného. Nemůžete- -li milovat svou partnerku takovou, jaká je, třeba ji tako­vou bude milovat někdo jiný. Nemařte svůj čas a nemař­te čas své partnerky. Tomu se říká úcta.

 

Je-li na vás partnerka závislá a vám to nevyhovuje, pravděpodobně byste byl šťastnější s někým jiným. Ale dokud s ní žijete, snažte se dělat to nejlepší, co můžete. Dělejte to nejlepší, protože se vám to vrátí. Dokážete-li milovat svou partnerku takovou, jaká je, dokážete-li jí otevřít své srdce, můžete dosáhnout nebe. Jestliže máte kočku, a chcete psa, co máte dělat? Bude nejlepší, když se odpoutáte od minulosti a začnete od začátku. Všichni lidé se mohou změnit k lepšímu. Dobrým začátkem je odpustit partnerce všechno, co se mezi vámi stalo. Bylo to jen nedorozumění. Zapomeňte na minulost a začínej­te každý den na vyšší úrovni lásky.

 

Samozřejmě jde také o to, co považujete za dobré a špatné okamžiky. Jestliže jeden z partnerů druhého zneužívá, pak je lepší se rozejít. Považujete-li za špatný okamžik to, že jeden z vás ztratí zaměstnání nebo má ně­jakou nehodu, pak je to něco jiného. Jestliže jsou nesho­dy způsobeny strachem, nedostatkem úcty nebo nená­vistí, nevím, jak dlouho to můžete vydržet.

 

I ve vztahu se svým psem můžete mít špatné okamži­ky, ať už z jakéhokoli důvodu. Přijdete domů a pes ště­ká a vrtí ocasem, protože má radost, že vás vidí. Nemáte náladu hrát si s ním, ale on tam je. Pes se neurazí, když si s ním nechcete hrát, protože to nebere osobně. Jakmile vás uvítal a zjistil, že nemáte náladu na hraní, jde a hra­je si sám. Neotravuje vás a nenutí vás, abyste byli šťastní.

 

Někdy má váš pes víc porozumění než vaše partner­ka, která vám chce udělat radost. Nemáte-li chuť se radovat a chcete-li být v klidu, není na tom nic osobního. Nemá to nic společného s vaší partnerkou. Třeba máte nějaký problém a potřebujete klid. Ale vaše partnerka si může vaše mlčení vysvětlovat různě: „Co jsem zase udě­lala? Je to moje vina." Ale nemá to s ní nic společného; není v tom nic osobního. Když vás nechá na pokoji, ná­lada se vám zlepší. Proto je nutné, abyste si rozuměli; má-li jeden z vás špatnou náladu, druhý by to měl re­spektovat. Jedině tak můžete mít krásný vztah.

 

Lidské vztahy jsou umění. Je obtížnější zvládnout sen, který vytvářejí dva lidé. Chcete-li být oba šťastní, musíte hrát svou roli dokonale. Každý z vás je zodpovědný jen za svou polovinu vztahu. Máte-li osobní problémy, musíte si je vyřešit každý sám. Bude-li se vaše partnerka snažit vy­řešit vaše problémy, pravděpodobně skončí s rozbitým nosem. Musíme se naučit nestrkat nos tam, kam nepatří.

 

Také vaše partnerka se musí starat o svou polovinu va­šeho vzájemného vztahu, neboť i ona má své osobní pro­blémy. Protože to víte, musíte jí to umožnit. Musíte ji mi­lovat a přijímat i s jejími problémy, ale nesmíte se snažit řešit její problémy. I když vás požádá o pomoc, máte mož­nost odmítnout. Odmítnutí neznamená, že ji nemilujete. Znamená to, že pomoci nejste schopen. Když se vaše partnerka rozzlobí, můžete jí říci: „Máš právo zlobit se, ale já se nemusím zlobit jen proto, že jsi rozzlobená ty. Neudělal jsem nic, proč by ses měla zlobit." Její hněv nemusíte při­jímat, ale můžete jí dovolit, aby se zlobila. Nemusíte se há­dat; prostě jí dovolte, aby byla sama sebou a svůj problém si vyřešila sama. Řekněme, že jste muž a že jste šťastný, za­tímco vaše partnerka je z nějakého důvodu nešťastná. Má nějaké osobní problémy, snaží se je vyřešit a není šťastná. Protože ji máte rád, budete ji podporovat, ale to nezna­mená, že byste měl být nešťastný jen proto, že je nešťast­ná ona. To by nebyla žádná podpora. Kdybyste byl ne­šťastný i vy, oba byste se ve svém neštěstí utopili. Budete-li šťastný, vaše spokojenost může partnerce vrátit štěstí.

 

Jste-li nešťastný vy, partnerčino štěstí je vaší podpo­rou. Nechte být partnerku šťastnou, nekažte její štěstí. Ať už máte v zaměstnání sebevětší problémy, neotravujte ji s nimi. Mlčte a snažte se vyřešit si je sám. Můžete jí říci: „Buď šťastná, hraj si, já se k tobě přidám, až budu scho­pen sdílet tvé štěstí. Teď však potřebuji být sám."

 

 

Chápete-li problém zraněné mysli, pak pochopíte, proč jsou romantické vztahy tak obtížné. Citové tělo je nemocné. Jeho rány jsou plné jedu. Neuvědomujeme-li si, že jsme nemocní nebo že je nemocná naše partnerka, stáváme se sobeckými. Naše rány bolí a my je musíme chránit i před člověkem, kterého milujeme. Když však chápeme, že naše partnerka trpí, a když ji milujeme, ne­chceme se dotýkat jejích ran. Nechceme ji nutit, aby si své rány léčila, ale také nechceme, aby nutila ona nás.

 

Udělejte se svou partnerkou novou dohodu. Jestliže to nebude fungovat, změňte ji nebo udělejte další. Užívejte své představivosti a dělejte nové dohody na základě vzá­jemné úcty a lásky. Úcta a láska jsou klíčem k úspěchu vašeho vztahu. Musíte jasně vyjádřit své potřeby. Musíte věřit sobě i partnerce.

 

Nesdílejte s partnerkou své problémy, sdílejte s ní svou lásku a porozumění. Vaším cílem je být stále šťast­nější a šťastnější, a k tomu je potřeba stále víc a víc lás­ky. Jste dokonalý muž a dokonalá žena, stejně jako váš pes je dokonalý pes. Respektujete-li svou partnerku, kdo z toho má užitek? Vy a nikdo jiný.

 

Vyřešte své vlastní problémy, a budete šťastní. Jestliže to dokážete, budete připraveni na vztah beze strachu a bez potřeb. Uvědomte si, že můžete vyřešit jen své vlastní problémy. Budete-li řešit své vlastní problémy a partnerka bude zase řešit své problémy, uvidíte, jak rychle se všechno zlepší. Šťastnými vás dělá láska, a když se oba stanete služebníky lásky, otevřou se vám neuvě­řitelné možnosti. Přijde den, kdy ve vašem vztahu nebu­de žádný hněv, žádná vina a žádný smutek.

 

Jakmile se jednou rozhodnete, že spolu budete žít ja­ko manželé, musíte sloužit člověku, kterého milujete, člověku, kterého jste si vybrali. Musíte být jeden druhé­mu služebníkem. Při každém polibku a objetí ucítíte, že jste spolu proto, abyste potěšili milovaného člověka, aniž za to něco očekáváte. Nejde ani tak o sex, jde především o to, být spolu. Sex je také úžasný, ale je to něco jiného. Sex se stane spojením; sex se stane odevzdáním, tancem, uměním a nejvyšším projevem lásky.

 

Můžete udělat dohodu, která říká: „Miluji tě; jsi krásná a cítím se s tebou dobře. Přinesu ti květiny a ty mi zase přineseš uklidňující hudbu. Budeme tančit a oba odejde­me do nebe." Je to krásné, je to úžasné, je to romantic­ké. Nikdo z nás se nesnaží druhého ovládat; chceme je­den druhému sloužit. Toho jste však schopni pouze teh­dy, když opravdu milujete sami sebe.

 

 

 

(6)

 

Kouzelná kuchyň

 

 

Představte si, že doma máte kouzelnou kuchyň. V té ku­chyni můžete mít jakékoli množství jakéhokoli jídla z ja­kéhokoli místa na světě. Nikdy nemáte starosti, co bude­te jíst; můžete mít vše, co chcete. Jste velice štědří; dává­te každému jídlo a nic za to nechcete. Nabídnete jídlo každému, kdo k vám přijde, takže váš dům je pořád pl­ný lidí, kteří se přišli najíst do vaší kouzelné kuchyně.

 

Jednoho dne někdo zaklepe na dveře a nabízí vám pizzu. Dívá se na vás a ptá se: „Vidíte tuhle krásnou pizzu?

 

Dám vám ji, když budete dělat, co budu chtít. Nikdy nebudete mít hlad, protože vám každý den přinesu piz­zu. Ale musíte ke mně být hodní."

 

Dovedete si představit, jak byste reagovali? Ve své vlastní kuchyni můžete mít stejnou pizzu - jenže lepší. A najednou k vám někdo přijde a nabízí vám jídlo, když budete dělat, co si přeje. Nejspíš se zasmějete a řeknete mu: „Díky, ale jídlo nepotřebuji. Mám spoustu jídla. Mů­žete přijít a najíst se čehokoli, a nemusíte za to nic dělat."

 

A teď si představte pravý opak. Už několik týdnů jste nic nejedli. Máte strašný hlad a v kapse ani halíř. Najednou se objeví ten člověk s pizzou a řekne vám: „Tady je jídlo. Můžete se najíst, ale musíte dělat, co vám řeknu." Jídlo voní a vy máte hrozný hlad. Rozhodnete se, že jídlo přijmete a že budete dělat, co vám ten člověk řekne. Trochu sníte a on řekne: Jestli chcete, můžete si vzít víc, ale budete muset dělat, co vám řeknu."

 

Dnes máte co jíst, ale zítra nemusíte mít nic. Proto souhlasíte, že za jídlo budete dělat cokoli. Můžete se stát otroky, protože potřebujete jíst a protože nic nemáte. Po nějaké době začnete pochybovat. Říkáte si: „Co budu dě­lat bez pizzy? Nemohu bez ní žít. Co když se moje part­nerka rozhodne, že pizzu někomu dá - mou pizzu?"

 

A teď si představte, že nemluvíme o pizze, ale o lás­ce. Máte v srdci spoustu lásky. Máte dost lásky pro všech­ny lidi na celém světě. Milujete tolik, že nepotřebujete lásku nikoho. Milujete bezpodmínečně. A najednou ně­kdo zaklepe na dveře a řekne vám: „Přinesl jsem vám lás­ku. Dám vám ji, když budete dělat, co vám řeknu."

 

Jak na to budete reagovat? Nejspíš se zasmějete a řek­nete: „Díky, ale vaši lásku nepotřebuji. Stejnou lásku mám ve svém srdci, jenže větší a lepší, a rozdávám ji bez podmínek."

 

Ale co uděláte, když v srdci nemáte žádnou lásku, když po lásce hladovíte a někdo vám řekne: „Chcete tro­chu lásky? Můžete mít mou lásku, ale musíte dělat, co bu­du chtít." Pravděpodobně pro lásku uděláte cokoli. Mož­ná ji potřebujete tolik, že jste ochotni dát celou svou du­ši za trochu pozornosti.

 

Vaše srdce je jako kouzelná kuchyň. Když otevřete své srdce, máte tolik lásky, kolik potřebujete. Nemusíte se o lásku prosit. Nemusíte nikomu říkat: „Prosím vás, milujte mě. Jsem hrozně opuštěný. Potřebuji, aby mě ně­kdo miloval, aby mi dokázal, že si lásku zasloužím." Všichni v sobě máme lásku, ale neuvědomujeme si to.

 

Vidíte, co lidé dělají, když si myslí, že nemají lásku?

 

Hladoví po ní, a když ji trochu ochutnají, stane se z ní sil­ná potřeba. Lidé začnou být posedlí. A tak začíná velké drama: „Co budu dělat, když mě partner opustí?" Jak bez něho mohu žít?" Lidé nemohou žít bez člověka, který jim poskytuje každodenní dávku lásky. A za trochu lásky do­volí druhým, aby ovládali jejich život. Dovolí jim, aby jim říkali, co mají dělat a co nemají dělat, jak se mají strojit a jak se nemají strojit, jak se mají chovat a jak se nemají chovat a čemu mají věřit a čemu nemají věřit. „Budu tě milovat, když budeš dělat, co chci. Budu tě milovat, když ke mně budeš hodný. Jestliže nebudeš, zapomeň na to."

 

Potíž je v tom, že si lidé neuvědomují, že mají v srdci kouzelnou kuchyň. Všechno naše utrpení začalo proto, že jsme už dávno zavřeli svá srdce a necítíme lásku, kte­rou v nich máme. V určité fázi života jsme se začali bát lásky, protože jsme si myslili, že láska není spravedlivá. Láska bolí. Snažili jsme se být dobří, chtěli jsme, aby nás druzí milovali, ale neuspěli jsme. Už několikrát jsme ně­koho milovali a zlomilo nám to srdce. Milovat znovu znamená příliš riskovat.

 

Protože se sami odsuzujeme, nezbyla nám žádná se­beláska. A nemilujeme-li sami sebe, jak můžeme předstí­rat, že milujeme druhého?

 

Když s někým začneme žít, staneme se sobeckými, protože prahneme po lásce. Jsme tak sobečtí, že si pře­jeme, aby náš partner potřeboval lásku stejně jako my. Chceme, „aby nás někdo potřeboval", abychom měli dů­vod žít. Myslíme si, že hledáme lásku, zatímco hledáme „někoho, kdo nás potřebuje", někoho, koho můžeme ovládat.

 

Snažíme se druhého ovládat, protože jsme se v dětství naučili soutěžit o pozornost. To, čemu říkáme láska, ne­ní láska, ale pouhé sobectví. Jak to může fungovat? V so­beckém vztahu není žádná láska. Oba partneři hladoví po lásce. Sexuální styk, při kterém cítí trochu lásky, se jim stane návykem, protože jsou vyhladovělí. A pak při­chází strach a výčitky svědomí. A začíná celé drama.

 

Pak hledáme všelijaké rady. Bylo napsáno mnoho knih o lásce a téměř všechny by mohly mít titul Jak být sexuálně sobecký". Úmysl je dobrý, ale kde je láska? Tyto knihy nejsou o tom, jak se naučit milovat. O lásce se z nich nedovíte nic. Všechno máte v genech, ve své po­vaze. Nemusíte se nic učit, kromě toho, co si sami vy­mýšlíte v tomto světě iluzí. Hledáme lásku, zatímco láska je všude kolem nás. Láska je všude, ale my ji nevidíme. Naše citové tělo není na lásku naladěno.

 

Bojíme se milovat, protože to není bezpečné. Strach z odmítnutí nás děsí. Musíme předstírat, že jsme něčím, čím nejsme; nejsme schopni milovat sami sebe, ale chce­me, aby nás miloval partner. Problém není v tom, že nás odmítá partner, nýbrž v tom, že odmítáme sami sebe, protože si myslíme, že nejsme dost dobří.

 

Sebeodmítání je naším hlavním problémem. Je-li naše představa dokonalosti falešná, nikdy nebudeme dost dobří. Ačkoli je to falešná představa, my jí věříme. A pro­tože nejsme dokonalí, odmítáme sami sebe. A stupeň se­beodmítání závisí na tom, jak silní byli dospělí lidé, kte­ří zničili naši integritu, když jsme byli malí.

 

Jakmile jste jednou domestikovaní, nejde o to, zda vás budou přijímat druzí. Nejste dost dobří sami pro sebe, protože vám velký Soudce neustále připomíná, že nejste dokonalí. Jak už jsem řekl před chvílí, nemůžete odpus­tit sami sobě, že nejste tím, čím chcete být. A to je sku­tečný problém.

 

Jestliže někomu řeknete, že ho milujete, a on vám řekne, že nemiluje vás, je to důvod k tomu, abyste trpě­li? To, že vás někdo odmítne, neznamená, že musíte od­mítat sami sebe. Jestliže vás nemiluje jeden člověk, bude vás milovat někdo jiný. Vždycky někdo takový existuje.

 

A je mnohem lepší být s někým, kdo s vámi chce být, než být s někým, kdo s vámi být musí.

 

Musíte se soustředit především na ten nejkrásnější vztah, jaký můžete mít: to jest na vztah se sebou samým. To není sobectví, ale sebeláska. A to je něco jiného. Jste sobečtí, protože nemilujete sami sebe. Budete-li milovat sami sebe, vaše láska bude růst. A když pak s někým začnete žít, nebudete to dělat z potřeby být milováni. Bude to vaše svobodná volba. Můžete si někoho vybrat a uvidíte, čím opravdu je. Když nepotřebujete jeho lásku, nemusíte si nic nalhávat.

 

Jste úplní lidé. Když z vás vychází láska, nehledáte lás­ku proto, že byste měli strach být sami. Milujete-li sami sebe, můžete být sami a není to pro vás žádný problém. Jste šťastní, když jste sami, a také vás baví být s někým.

 

Mám-li někoho rád a chodíme-li spolu, je to proto, že chceme být žárliví, že chceme jeden druhého ovládat? Pokud to tak je, není to žádná zábava. Jestliže mě má ně­kdo kritizovat nebo odsuzovat, jestliže se mám cítit špat­ně, pak nemám zájem. Jestliže mám trpět, pak je možná lepší být sám. Jsou lidé spolu proto, že chtějí jeden dru­hého vlastnit nebo jeden druhého trestat, aby se zachrá­nili? Proto spolu žijí? Co vlastně chceme?

 

Když jsme děti, stýkáme se s ostatními dětmi, protože si chceme hrát. Nechceme být s nějakým dítětem proto, abychom se prali. Sice se to může stát, ale nikdy to netr­vá dlouho. Většinou si hrajeme. Když nás to omrzí, na­jdeme si jinou hru nebo změníme pravidla, ale stále si hrajeme.

 

Vstupujete-li do partnerského vztahu, protože chcete žárlit, protože chcete partnera vlastnit, protože ho chce­te ovládat, pak nehledáte zábavu. Hledáte bolest a tu ta­ké najdete. Vstupujete-li do partnerského vztahu s oče­káváním, že vás partner učiní šťastnými, budete zklamá­ni, protože se to nestane. A nebude to jeho vina; bude to vaše vina.

 

Do jakéhokoli vztahu vstupujeme proto, že se chceme bavit a nechceme se nudit. Hledáme-li partnera nebo partnerku, děláme to proto, že chceme být šťastní a chce­me se radovat z toho, čím jsme. Nehledáme si partnera proto, abychom ho otravovali svými problémy, svou žár­livostí, svým hněvem a sobectvím. Jak je možné, aby vám někdo řekl, že vás miluje, a pak vás zneužíval? Takový člověk sice prohlašuje, že vás miluje, ale je to skutečně láska? Jestliže někoho milujeme, chceme pro něho to nej­lepší. Proč otravujeme své děti svými problémy? Proč s nimi zacházíme špatně jen proto, že jsme plní emoční­ho jedu a strachu? Proč dáváme vinu svým rodičům za své vlastní problémy?

 

Lidé se učí být sobečtí a zavírají svá srdce. Hladoví po lásce a nevědí, že jejich srdce je kouzelná kuchyň. Vaše srdce je kouzelná kuchyň. Otevřete své srdce. Otevřete svou kouzelnou kuchyň a přestaňte žebrat o lásku. V srd­ci máte všechnu lásku, kterou potřebujete. Máte v něm dost lásky nejen pro sebe, ale pro všechny lidi na světě. Lásku můžete rozdávat bez podmínek; můžete být štěd­ří, protože máte v srdci kouzelnou kuchyň. Všichni hla­dovějící lidé, kteří si myslí, že srdce je zavřené, budou chtít být s vámi.

 

Šťastnými vás činí láska, která vychází z vás. A budete- -li lásku štědře rozdávat, všichni vás budou milovat. Do­kud budete štědří, nikdy nebudete sami. Jste-li sobečtí, bu­dete vždycky sami a bude to vaše vina. Vaše štědrost vám otevře všechny dveře. Sobectví žádné dveře neotevře.

 

Sobectví pochází z chudoby srdce a z víry, že lásky je nedostatek. Stáváme se sobeckými, když se bojíme, že zítra nebudeme mít žádnou pizzu. Když víme, že naše srdce je kouzelná kuchyň, jsme štědří a naše láska je bez­podmínečná.

 

 

 

(7)

 

Mistr snů

 

 

Každý vztah ve vašem životě může být krásný, ale zále­ží to jen na vás. Musíte mít odvahu mluvit pravdu a být k sobě naprosto upřímní. Možná nemusíte být upřímní ke všem lidem, ale můžete být upřímní sami k sobě. Možná nemůžete mít kontrolu nad tím, co se děje kolem vás, ale můžete ovládat své vlastní reakce. Vaše vlastní reakce vás činí šťastnými nebo nešťastnými.

 

Vaše reakce jsou klíčem ke krásnému životu. Naučíte-li se ovládat své vlastní reakce, můžete změnit svůj život.

 

Jste zodpovědní za důsledky všeho, co si myslíte, co děláte, říkáte a cítíte. Možná si neuvědomujete, který z vašich činů - nebo myšlenek či citů - způsobil určitý důsledek, ale důsledky si uvědomujete, protože kvůli nim trpíte nebo z nich máte radost. Svůj osobní sen řídíte tím, že činíte rozhodnutí. Musíte si uvědomovat, zda se vám líbí důsledky vašich rozhodnutí. Jestliže se vám důsledky líbí, pokračujte v tom, co děláte. Jestliže se vám nelíbí, co se děje ve vašem životě, snažte se zjistit, co tyto důsled­ky způsobuje. Jedině tak můžete změnit svůj sen.

 

Váš život je projevem vašeho osobního snu. Dokážete-li změnit program svého osobního snu, může­te se stát mistry snů. Mistr snů vytváří ze života mistrov­ské dílo. Ovládat sny je však velice obtížné, neboť lidé jsou obvykle otroky svých snů. Způsob, jak se učíme snít, je odsouzen k nezdaru. Jelikož věříme, že nic není možné, je velmi obtížné uniknout snu o světě strachu. Chceme-li se z tohoto snu probudit, musíme se naučit své sny řídit.

 

Proto Toltékové vynalezli umění transformace snů, aby se osvobodili od starého snu a vytvořili si sen nový, v němž je možné všechno včetně úniku ze sna. Tolté­kové rozdělují lidi na snílky a stopaře. Snílkové vědí, že jejich sen je pouhá iluze a vědomě žijí v tomto světě ilu­zí. Stopaři jsou jako tygři nebo jaguáři, kteří sledují kaž­dou akci a reakci.

 

Musíte sledovat své reakce; musíte si uvědomovat, co děláte v každém okamžiku. To však vyžaduje velkou od­vahu, protože je snazší brát všechno osobně a reagovat navyklým způsobem. Vede to však k mnoha chybám a utrpení, protože vaše reakce produkují stále víc emoč­ního jedu a zvyšují drama vašeho života.

 

Naučíte-li se ovládat své reakce, brzy zjistíte, že vidíte věci takové, jaké opravdu jsou. Naše mysl normálně vidí věci takové, jaké jsou, ale protože jsme byli v dětství na­programováni, snažíme se interpretovat všechno, co vní­máme, co slyšíme a co vidíme.

 

Je velký rozdíl mezi tím, jak vidíte ve snu a jak vidíte, když nic neposuzujete. Rozdíl je ve způsobu, jak vaše ci­tové tělo reaguje na to, co vnímáte. Když potkáte na uli­ci nějakého člověka, který vás vůbec nezná a řekne vám, že jste pitomí, můžete na to reagovat mnoha různými způsoby. Můžete si říci: „Ano, musím být pitomý." Můžete se naštvat nebo se urazit nebo to ignorovat.

 

Tento člověk je pravděpodobně plný emočního jedu a řekl vám to, protože jste byli první, na koho narazil.

 

Nemá to s vámi nic společného. Není v tom nic osobní­ho. Pokud si to uvědomíte, na jeho slova nereagujete.

 

Můžete si říci: „Ten člověk musí strašně trpět." Ne­berete to osobně. Tohle je jen příklad, ale platí to téměř o všem, co se děje v každém okamžiku. Všichni máme své malé ego, které bere všechno osobně, a proto často reagujeme nepřiměřeně. Neuvědomujeme si, co se vlast­ně děje, okamžitě reagujeme a děláme z toho součást svého snu.

 

Vaše reakce vycházejí z vašich hluboce zakořeněných názorů. Reagujete stále stejným způsobem, až se vám to stane návykem. A právě to byste měli změnit: měli byste změnit své obvyklé reakce, měli byste víc riskovat a ne­bát se dělat nová rozhodnutí. Nepovede-li to k tomu, co chcete, můžete svá rozhodnutí znovu a znovu měnit, do­kud nedosáhnete toho, co chcete.

 

 

Už jsem řekl, že si nikdy nevybíráme Parazita - to jest Soudce, Oběť a názorový Systém. Když si uvědomíme, že jsme neměli na vybranou a že je to pouhý sen, získáme zpět něco velice důležitého, co jsme ztratili - něco, čemu náboženství říkají „svobodná vůle". Náboženství říkají, že Bůh dal člověku svobodnou vůli. To je sice pravda, ale velký Sen nám ji vzal, neboť ovládá vůli většiny lidí.

 

Jsou lidé, kteří říkají: „Chci se změnit. Opravdu se chci změnit. Není žádný důvod, proč bych měl být tak chudý. Jsem inteligentní. Zasloužím si vydělávat víc, zasloužím si lepší život." Tohle jim říká jejich rozum. Ale co dělají? Přijdou domů a dívají se dlouhé hodiny na televizi. Jak silná může být jejich vůle?

 

Jakmile si to uvědomíme, máme možnost se rozhod­nout. Kdybychom si to uvědomovali pořád, mohli by­chom změnit své návyky a reakce a celý svůj život. Jakmile si to uvědomíme, získáme nazpět svou svobod­nou vůli. Máme-li svobodnou vůli, můžeme se v každém okamžiku rozhodovat, čím chceme být. Když na to za­pomeneme, můžeme se rozhodnout znovu, pokud si to uvědomujeme. Pokud si to však neuvědomujeme, nemů­žeme dělat nic.

 

Uvědomovat si, čím jsme, znamená být zodpovědný za svůj život. Nikdo není zodpovědný za to, co se děje na světě. Každý je zodpovědný jen sám za sebe. Vy jste neudělali svět takový, jaký je; svět takový už byl, když jste se narodili. Nepřišli jste na svět proto, abyste změni­li společnost, ale máte jedno velké a důležité poslání.

 

Vaším skutečným posláním, je být šťastní. Abyste mohli být šťastní, musíte si uvědomit, čemu věříte a jak klame­te sami sebe.

 

Buďte k sobě naprosto upřímní. "Nemáte-li rádi sami sebe, neříkejte druhým: „Podívejte se na mě. Jsem ús­pěšný, mám všechno, co chci, jsem tak šťastný."

 

Můžeme získat všechno, ale nejdřív musíme mít od­vahu otevřít oči a uvědomit si realitu. Lidé jsou slepí, pro­tože nechtějí vidět. Uvedu příklad.

 

Mladá žena se setká s nějakým mužem a okamžitě je k němu přitahována. Probudí se v ní hormony a ona mu­že chce. Muž je na drogách, nepracuje a má všechny vlastnosti, které ji učiní nešťastnou. Ale žena vidí jen to, co vidět chce. Vidí, že muž je vysoký, silný, okouzlující. Vytvoří si o něm nádhernou představu a popírá všechno, co nechce vidět. Namlouvá si, že vztah mezi nimi bude fungovat. Přítelkyně jí říkají: „Ten chlap je na drogách, je to alkoholik a nepracuje." A ona odpovídá: „To je prav­da, ale moje láska ho změní."

 

Její matka a otec toho muže nenávidí. Rodiče o ni ma­jí strach, protože si uvědomují, co se stane. Říkají dceři: „Tohle není dobrý muž pro tebe." Dceři se nelíbí, že jí rodiče říkají, co má dělat. Obrátí se proti otci a matce a následuje své hormony. Říká si: „Tohle je můj život a já si budu dělat, co chci."

 

Když si po několika měsících uvědomí realitu, začne obviňovat muže za to, co nechtěla předtím vidět. Ale zá­roveň se v ní probudí hrdost. Jak se může vrátit k matce a otci, když to, co jí říkali, byla pravda? Její návrat by jim dal satisfakci. Jak dlouho bude trvat, než se poučí? Jak moc miluje sama sebe? Jaké utrpení je ochotná snášet?

 

Všechno utrpení vzniká, protože nechceme vidět rea­litu, ačkoli ji máme přímo před očima. I když potkáme někoho, kdo předstírá, že je úžasný, nemůžeme nevidět, že si nás neváží a že nás nemiluje. My však nechceme nic vidět ani slyšet. Proto jeden starý prorok říkal: „Nikdo ne­ní víc slepý než člověk, který nechce vidět. Nikdo není víc hluchý než člověk, který nechce slyšet. A nikdo není šílenější než člověk, který nechce rozumět."

 

Jsme slepí, strašně slepí, a doplácíme na to. Když však otevřeme oči a vidíme realitu, můžeme si ušetřit spoustu zbytečného utrpení. To neznamená, že neriskujeme. Jsme živí a musíme riskovat. Co na tom, když se nám ně­co nepodaří? Alespoň se poučíme a žijeme dál.

 

Nemusíme nikoho odsuzovat; nemusíme si dělat vý­čitky. Musíme jen přijmout pravdu a začít znovu. Uvědo­mit si, jací jsme, je prvním krokem k tomu, abychom pře­stali odmítat sami sebe. Jsme-li schopni přijmout sami se­be, všechno se začne měnit.

 

 

Každý má svou cenu a Život tuto cenu respektuje. Nelze ji však vyjádřit v dolarech nebo ve zlatě; lze ji mě­řit velikostí lásky - především sebelásky. Vaše cena závi­sí na tom, jak milujete sami sebe, a Život tuto cenu re­spektuje. Milujete-li se hodně, vaše cena je vysoká. Nejste ochotni zneužívat sami sebe, protože si sami sebe vážíte. Milujete všechno, čím jste. To zvyšuje vaši cenu. Když nemilujete všechno, čím jste, vaše cena je nižší.

 

Někdy se lidé odsuzují natolik, že se musí otupovat, aby sami se sebou vydrželi. Jestliže se vám někdo nelíbí, můžete odejít. Jestliže se vám nelíbí skupina lidí, můžete odejít. Jestliže nemáte rádi sami sebe, nezáleží na tom, kam jdete, neboť před sebou neutečete. Abyste nemuse­li být sami se sebou, musíte otupit svou mysl. Někomu pomáhá alkohol, jinému drogy. Některým lidem pomáhá jídlo - a proto jedí a jedí. Může to být však mnohem hor­ší. Někteří lidé se skutečně nenávidí. Postupně se ničí, protože nemají odvahu zabít se najednou.

 

Když pozorujete sebedestruktivní lidi, všimnete si, že přitahují stejný druh lidí, jako jsou oni sami. Co děláme, když nemáme rádi sami sebe? Otupujeme svou mysl al­koholem, abychom zapomněli na své utrpení. To je na­še výmluva. Kde alkohol najdeme? Jdeme do baru a há­dejte, koho tam potkáme? Potkáme tam stejné lidi, jako jsme my sami, ty kteří se snaží zapomenout na své utr­pení. Pijeme společně, hovoříme o svém utrpení a velice dobře si rozumíme. Dokonce se nám to začne líbit. Jeden druhému dokonale rozumíme, protože vibrujeme na stej­né frekvenci. Všichni jsme velmi destruktivní. Já ubližuji vám a vy ubližujete mně - dokonalý vztah v pekle.

 

Co se stane, když se změníte? Přestanete potřebovat alkohol. Jste schopni být sami se sebou a začne se vám to líbit. Přestali jste pít, ale pořád máte stejné přátele, kte­ří pijí. Když pijí, jsou šťastnější, ale vám je jasné, že jejich štěstí je falešné. To, čemu říkají štěstí, je pouhá vzpoura proti citové bolesti. Ve svém „štěstí" tak trpí, že jim dělá radost ubližovat sobě i druhým.

 

Už se mezi ně nehodíte a oni vás nemají rádi, proto­že jste jiní než oni. „Ty se mnou nechceš pít, protože mě už nemáš rád." Takže musíte učinit zásadní rozhodnutí: buď se mezi ně vrátíte, nebo si najdete lidi, kteří mají rá­di sami sebe stejně jako vy. Pak zjistíte, že existuje jiná sféra reality, jiný druh lidských vztahů, a přestanete ničit sami sebe.

 

 

 

(8)

 

Sex: Největší démon v pekle

 

 

Kdybychom mohli z vesmíru odstranit člověka, viděli by­chom, že celý vesmír - hvězdy, měsíc, rostliny, zvířata, všechno - je dokonalý právě takový, jaký je. Život není nutno ospravedlňovat ani odsuzovat; vyvíjí se svým vlast­ním způsobem. Když vezmete člověku jeho schopnost posuzovat, zjistíte, že jsme stejní jako zbytek přírody. Nejsme ani dobří ani špatní; jsme takoví, jací jsme.     himmels-engel.de

 

V našem velkém Snu Planety máme potřebu všechno ospravedlňovat - všechno označujeme za dobré nebo špatné, zatímco všechno je takové, jaké to je. Lidé shro­mažďují velké množství vědomostí; všechno se učíme od své rodiny, společnosti a náboženství. A z těchto vědo­mostí vychází naše chování a cítění. Vytváříme si anděly a démony a největším démonem v pekle je samozřejmě sex. Sex je největším hříchem člověka, ačkoli je lidské tě­lo stvořeno pro sex.

 

Jste biologické, sexuální bytosti, a tak to prostě je. Vaše tělo je moudré. Všechna jeho inteligence je v ge­nech. Geny nepotřebují nic ospravedlňovat, neboť všech­no vědí. Problém není v sexu. Problém je v tom, jak pou­žíváme své vědomosti, ačkoli není co ospravedlňovat. Pro lidskou mysl je obtížné připustit, že sex je takový, jaký je. Máme spoustu názorů na to, jaký by měl být a jaké by měly být lidské vztahy, ale naše názory jsou mylné.

 

Za sexuální styky platíme vysokou cenu, ale tento in­stinkt je tak silný, že se mu stejně oddáváme. A pak tr­píme pocitem viny a jeden druhého pomlouváme. „Podívejte se, co ta ženské dělá! Podívejte se na toho chlapa." Vytvořili jsme si definice toho, co je správné se­xuální chování žen a mužů. Muži se chovají buď příliš mužně, nebo příliš slabošsky, podle toho, kdo jejich cho­vání posuzuje. Ženy jsou buď příliš hubené, nebo příliš tlusté. Máme přesné představy o tom, jak by měly ženy vypadat, aby byly krásné. Měly by si kupovat vhodné ša­ty a prezentovat se tak, aby byly svůdné a odpovídaly našim představám. Jestliže našim představám neodpoví­dají, mají pocit, že je nikdo nemá rád.

 

Věříme tolika lžím o sexu, že z něj nakonec nemáme radost. Sex je pro zvířata. Sex je zlý. Za sexuální pocity bychom se měli stydět. Tato pravidla jsou naprosto ne­přirozená, ale my jim věříme. Vaše přirozenost se těmto pravidlům vzpírá. Trpíte pocitem viny. Nejste tím, čím byste měli být. Jste odsuzováni. Trestáte sami sebe, a to není spravedlivé. To všechno otevírá ve vašem citovém těle rány, které se infikují emočním jedem.

 

Naše mysl hraje tuto hru, ale tělo tomu nevěří; tělo cí­tí sexuální potřebu. V určité fázi života nemůžeme necí­tit sexuální přitažlivost. To je naprosto normální a není to vůbec žádný problém. Tělo cítí sexuální touhu, když je vzrušené, když se jej někdo dotýká nebo když je vizuál­ně stimulováno. V jednu chvíli je vzrušené a za několik minut je vzrušení pryč. Jakmile stimulace skončí, tělo přestane cítit vzrušení, ale mysl ne.

 

Řekněme, že jste vdaná žena, která byla vychována v katolické rodině. Máte své představy o tom, jaký by měl být sex - co je dobré a co je špatné, co je hřích a co je přijatelné. Když podepíšete manželskou smlouvu, sex je dobrý; když ji nepodepíšete, sex je hřích. Slíbila jste, že budete věrná, ale jednoho dne potkáte na ulici ne­známého muže. Muž vás přitahuje; vaše tělo je přitaho­váno. Není to žádný problém, neznamená to, že něco uděláte, ale nemůžete se vyhnout tomu pocitu, protože je to naprosto normální. Když stimulace pomine, vaše tě­lo se uklidní, ale vaše mysl má potřebu ospravedlnit tě­lesné pocity.

 

Vaše mysl ví, a to je problém. Vaše mysl ví, vy víte; ale co víte? Víte to, čemu věříte. Je lhostejné, zda je to dobré nebo špatné, správné nebo nesprávné. Byla jste vychována tak, že věříte, že to je špatné, a okamžitě se odsuzujete. Tak začíná vaše drama.

 

Později si na toho muže vzpomenete a vaše hormony se opět rozbouří. Jako byste ho opět viděla před sebou. Vaše tělo reaguje, protože o tom mysl přemýšlí. Kdyby vaše mysl nechala tělo na pokoji, vaše vzrušení by ode­šlo, jako by nikdy neexistovalo. Ale vaše mysl si pama­tuje, a proto se začnete odsuzovat. Vaše mysl říká, že to není správné, a snaží se potlačit své pocity. A hádejte, co se stane, když potlačujete své pocity? Přemýšlíte o nich ještě víc. Pak toho muže opět potkáte, a přestože se si­tuace změnila, vaše tělo reaguje ještě silněji.

 

Kdybyste o svých pocitech nepřemýšlela, možná bys­te při dalším setkání neměla žádné reakce. Teď ho však vidíte, máte sexuální pocity a říkáte si: „Ach Bože, to ne­ní správné. Jsem hrozná ženská." Máte výčitky svědomí, potřebujete se potrestat; ale trápíte se pro nic, neboť to všechno je jen ve vaší mysli. Ten muž si možná ani ne­všiml, že existujete. Děláte si různé představy a začnete ho chtít stále víc. Pak ho někde potkáte, mluvíte s ním a je to krásné. Je to velice přitažlivé, stane se z toho po­sedlost a vy dostanete strach.

 

Pak se s ním milujete a je to nádherné a zároveň straš­né. Teď si opravdu zasloužíte být potrestána. Jaká žena by dovolila své sexuální touze zvítězit nad morálkou?" Bolí vás to, ale snažíte se potlačit své pocity; snažíte se ospravedlnit své jednání, abyste se vyhnula emoční bo­lestí. „Můj manžel by se pravděpodobně zachoval stejně."

 

Drama zesiluje, ale je to jen hra mysli. A není to ani re­álné. Není to láska, neboť tento druh vztahu je velice de­struktivní. Ničíte sama sebe, protože si ubližujete. Poru­šujete svá přesvědčení, což bychom sice chtěli udělat všichni, ale způsobem duchovního bojovníka, nikoli způsobem oběti. Tato zkušenost vás teď zavede ještě hlouběji do pekla.

 

 

Vaše mysl má jiné potřeby než vaše tělo, ale vaše my­sl ovládá tělo. Tělo má potřeby, kterým se nemůžete vy­hnout; musíte uspokojit jeho potřebu jídla, pití, spánku a sexu. Všechny tyto potřeby jsou naprosto normální a je snadné je uspokojit. Problém je v tom, že vám mysl říká, že to jsou její potřeby.

 

V mysli si vytváříme imaginární představy a mysl za všechno přijímá zodpovědnost. Myslí si, že to je ona, kdo potřebuje jídlo, vodu, šaty a sex. Ve skutečnosti však nic nepotřebuje. Mysl nemá žádné tělesné potřeby. Mysl ne­potřebuje jídlo, nepotřebuje kyslík, nepotřebuje vodu a nepotřebuje sex. Jak víme, že to je pravda? Když nám mysl říká, že potřebuje jídlo, tak se najíme, a uspokojíme tělo, ale mysl si stále myslí, že potřebuje jídlo. A tak jíte a jíte a jíte, ale svou mysl neuspokojíte, protože to není skutečná potřeba.

 

Potřeba oblékat se je dalším příkladem. Vaše tělo po­třebuje šaty, protože vítr je studený a slunce horké. Tuto potřebu lze snadno uspokojit. Máte-li však tuto potřebu ve své mysli, můžete mít tuny šatů, ale mysl neuspokojí­te. Otevřete skříň plnou šatů, ale mysli to nestačí. Co řekne? „Nemám co na sebe."

 

Vaše mysl potřebuje další auto, další dovolenou nebo dům pro hosty. Všechny tyto potřeby, které nemůžete pl­ně uspokojit, máte pouze ve své mysli. To platí i o sexu. Máte-li nějakou potřebu v mysli, nemůžete ji uspokojit. Proto je sex tak obtížný. Mysl nepotřebuje sex. Mysl po­třebuje lásku. A ještě víc potřebuje lásku vaše duše, ne­boť vaší mysli stačí strach. I strach je energie a je to po­trava pro mysl - není to přesně to, co chcete, ale stačí to.

 

Musíme tělo osvobodit od tyrana, kterým je naše vlast­ní mysl. Když nemáme potřeby ve své mysli, všechno je velice jednoduché. Proto musíme rozdělit potřeby do dvou kategorií. Na jedné straně jsou potřeby těla a na druhé straně potřeby mysli.

 

Mysl si plete své potřeby s potřebami těla, protože chce vědět: „Co jsem?" Žijeme ve světě představ a ne­máme ani tušení, čím opravdu jsme. Mysl se neustále ptá. Otázka: „Co jsem?" je největším tajemstvím a jakákoli od­pověď uspokojí naši potřebu cítit se bezpečně. Mysl říká: Jsem tělo. Jsem to, co vidím; jsem to, co si myslím; jsem to, co cítím. Bolí mě to. Krvácím."

 

Mysl se cítí tak blízko tělu, že si myslí, že je tělem. Tělo má nějakou potřebu a mysl říká: Já potřebuji." Mysl bere všechno osobně, protože chce pochopit, čím je. Takže je naprosto normální, že mysl začne tělo ovládat. A vy žijete tak dlouho, dokud se nestane něco, co vám umožní uvědomit si, čím nejste.

 

Realitu si začnete uvědomovat, když si uvědomíte, čím nejste, když si vaše mysl začne uvědomovat, že ne­ní tělem. Vaše mysl se začne ptát: „Tak co tedy jsem? Jsem snad ruka? Jestliže si uříznu ruku, jsem pořád mys­lí. Takže nejsem ruka." Oddělíte všechno, čím nejste, až nakonec zbyde to, čím opravdu jste. Proces hledání vlast­ní identity je velmi dlouhý. Během tohoto procesu se po­stupně zbavujete své osobní historie, dokud si neuvědo­míte, čím opravdu jste.

 

Zjistíte, že nejste tím, co jste si myslili, protože jste si své názory nikdy nevybrali. Tyto názory tu byly, když jste se narodili. Také zjistíte, že nejste svým tělem, protože začnete fungovat bez něj. Začnete si uvědomovat, že nej­ste ani svou myslí ani svým snem. A jdete-li ještě hloubě­ji, zjistíte, že nejste ani svou duší. Pak objevíte něco neu­věřitelného. Uvědomíte si, že jste síla - síla, která umož­ňuje vašemu tělu žít, síla, která umožňuje vaší mysli snít.

 

Bez této síly by se vaše tělo okamžitě zhroutilo. Bez vás by se rozplynul celý váš sen. Jste síla, které si říká Ži­vot. Když se podíváte někomu do očí, uvidíte v nich je­ho vědomí, které je projevem Života. Život není tělo; ži­vot není mysl; a není to ani duše. Život je síla. Díky této síle se novorozenec stává dítětem, mladý člověk dospě­lým a dospělý stárne a nakonec umírá. Když Život opus­tí tělo, tělo se obrátí v prach.

 

Jste Život, který proudí vaším tělem, vaší myslí a vaší duší. Jakmile to zjistíte, nikoli rozumem, ale city uvědomí­te si, že jste silou, která otevírá a zavírá květiny a umožňu­je kolibříkům létat z jedné květiny na druhou. Uvědomíte si, že jste v každém stromě, že jste v každém zvířeti, rost­lině a kameni. Jste síla, která dává vzniknout větru a kte­rá dýchá ve vašem těle. Celý vesmír je živá bytost, kterou tato síla uvádí do pohybu. To jste. Jste Život.

 

 

 

(9)

 

Božská lovkyně

 

 

V řecké mytologii je příběh o božské lovkyni Artemidě. Artemis lovila tak dovedně, že snadno uspokojila všech­ny své potřeby a žila v dokonalé harmonii s lesem. Všech­na zvířata ji milovala; být uloven Artemidou byla pocta. Zdálo se, že Artemis nikdy neloví; cokoli potřebovala, při­cházelo k ní. Byla nejlepší lovkyní, ale zároveň nejobtížnější kořistí. Ve své zvířecí podobě vypadala jako kouzel­ná laň, kterou bylo téměř nemožné ulovit.

 

Artemis žila v lesích v dokonalé harmonii až do dne, kdy král přikázal Herkulovi, aby ji ulovil. Herkules, ne­poražený syn Dia, který hledal svou vlastní transcendenci, rozkaz přijal. Odešel do lesa a začal kouzelnou laň honit. Laň ho viděla, ale neměla z něho strach. Nechala ho přijít až k sobě, ale když ji chtěl chytit, rychle utekla. Herkules ji nemohl chytit, protože nebyl tak dobrý lovec jako Artemis.

 

Proto se obrátil na Herma, posla Bohů, a požádal ho, aby mu půjčil křídla. Byl teď stejně rychlý jako Hermes a žádná kořist mu neunikla. Umíte si představit, jak na to reagovala Artemis. Herkules se snažil ulovit ji a ona se snažila ulovit jeho. Herkules byl však nejobtížnější kořis­tí. Byl tak svobodný, že se ho Artemidě přes veškerou snahu ulovit nedařilo.

 

Artemis Herkula vůbec nepotřebovala. Cítila silnou potřebu ho chytit, ale byl to jen klam. Věřila, že je do ně­ho zamilovaná, a chtěla ho pro sebe. Nemyslila už na nic jiného, byla tou myšlenkou posedlá a přestala být šťast­ná. Úplně se změnila. Už nežila v harmonii s lesem, ne­boť teď lovila pro radost z úlovku. Porušila své vlastní zá­sady a stala se dravou šelmou. Zvěř se jí bála a začala ji odmítat, ale Artemidě to bylo jedno. Přestala vnímat rea­litu, protože měla na mysli jen Herkula.

 

Herkules měl spoustu práce, ale občas chodil do lesa za Artemidou. Kdykoli ji navštívil, Artemis se ho snažila chytit. V jeho přítomnosti byla velice šťastná, ale věděla, že od ní zase odejde, a proto začala žárlit. Když Herkules odcházel, Artemis plakala. Nenáviděla Herkula, ale záro­veň ho milovala.

 

Herkules neměl tušení, co se děje v její mysli; dokon­ce si ani nevšiml, že ho chce ulovit. Nepovažoval se za její kořist. Měl Artemidu rád a vážil si jí, ale Artemis si přála něco jiného. Chtěla Herkula vlastnit; chtěla ho ulo­vit a být dravou šelmou s ním. Všichni kromě Artemidy si všimli, jak se změnila. Ve své mysli byla stále ještě bož­skou lovkyní. Neuvědomovala si, že nebeský les se stal peklem, protože všichni ostatní lovci se stali dravými šel­mami jako ona.

 

Jednoho dne na sebe vzal Hermes zvířecí podobu, a když se ho Artemis snažila zničit, změnil se v Boha. V tu chvíli Artemis objevila moudrost, kterou ztratila. Šla za Herkulem a požádala ho o odpuštění. K vlastnímu pádu ji dovedl pocit osobní důležitosti. Když hovořila s Herkulem, uvědomila si, že ho vlastně nikdy neurazi­la, protože on nikdy nevěděl, co se děje v její mysli. Rozhlédla se kolem sebe a uviděla, co lesu způsobila.

 

Omluvila se každé květině a každému zvířeti a znovu objevila lásku. Opět se stala božskou lovkyní.

 

Tento příběh jsem vám vyprávěl proto, abych vám ukázal, že jsme všichni lovci a že jsme všichni kořisti. Všechno, co existuje, je zároveň lovcem a kořistí. Proč vlastně lovíme? Lovíme proto, abychom uspokojili své potřeby. Už jsem hovořil o potřebách těla i potřebách mysli. Když mysl věří, že je tělem, naše potřeby nejsou skutečné, a proto je nelze uspokojit. Snažíme-li se uspo­kojit imaginární potřeby v naší mysli, stáváme se dravý­mi šelmami, neboť lovíme i to, co nepotřebujeme.

 

Lidé hledají lásku. Myslíme si, že potřebujeme lásku, protože se domníváme, že ji nemáme, protože nemiluje­me sami sebe. Chceme získat lásku druhých lidí a očeká­váme, že ji získáme, přestože druzí jsou ve stejné situaci jako my. Kolik lásky od nich můžeme dostat, když se mi­lují stejně málo jako my? Všichni si vytváříme imaginární potřeby; celý život hledáme lásku, ale na špatném místě, protože druzí lidé nemají lásku, kterou potřebujeme.

 

Když si Artemis uvědomila svůj pád, vrátila se sama k sobě, protože všechno, co potřebovala, měla ve svém vlastním nitru. Totéž platí o všech lidech, neboť všichni jsme jako Artemis po pádu. Všichni hledáme lásku.

 

Hledáme spravedlnost a štěstí. Usilovně hledáme Boha, ale toho máme v sobě.

 

 

Příběh o Artemidě ukazuje, že musíte hledat ve svém vlastním nitru. Je to úžasný příběh, který byste si měli pa­matovat. Budete-li si jej pamatovat, vždycky najdete lás­ku v sobě. Lidé, kteří hledají lásku druhých, nebudou ni­kdy šťastní, neboť lásku nenajdou. Naše mysl cítí potřebu, ale my ji nemůžeme uspokojit, protože neexistuje.

 

Láska, kterou hledáme, je v našem vlastním nitru, ale je to obtížná kořist. Není snadné lovit ve vlastním nitru. Musíte být velice rychlí, tak rychlí jako Hermes, neboť všechno vás může svést ze správné cesty. Všechno, co za­ujme vaši pozornost, vám znemožní ulovit kořist, kterou je láska ve vašem nitru. Podaří-li se vám tuto kořist ulo­vit, uvidíte, že láska ve vašem nitru bude růst a uspokojí všechny vaše potřeby. To je pro štěstí velice důležité.

 

Lidé obvykle vstupují do partnerských vztahů jako lovci. Hledají to, co si myslí, že potřebují, a doufají, že to najdou v druhém člověku, ale nakonec zjistí, že to tam není. Když vstoupíte do nějakého vztahu bez této potře­by, je to něco jiného.

 

Jak hledat ve vlastním nitru? Chcete-li najít lásku ve svém nitru, musíte se vzdát svému já, jako lovec a kořist. Ve vaší mysli žije zároveň lovec i kořist. Kdo je lovec a kdo je kořist? U obyčejných lidí je lovcem Parazit. Tento Parazit hledá emoce, které vycházejí ze strachu, neboť miluje strach a drama. Parazit žije z vašich problé­mů. Miluje hněv, žárlivost a závist; miluje všechny emo­ce, jež přinášejí utrpení. Parazit vás chce ovládat.

 

Parazit vás chce ulovit, loví vás čtyřiadvacet hodin den­ně, neustále vás pronásleduje. Proto se stáváme jeho ko­řistí, velice snadnou kořistí. Parazit vás zneužívá. Parazit není jen lovcem, parazit je dravá šelma, která vás požírá zaživa. Kořist, naše citové tělo, je ona část našeho já, kte­rá trpí a trpí. Právě tato část našeho já chce být spasena.

 

V řecké mytologii je také příběh o Prométeovi, který je přikován ke skále. Ve dne k němu přilétá orel a klove mu vnitřnosti; během noci se Prométeus zotavuje. Ve dne opět přiletí orel a znovu se do něho pustí. Co to zna­mená? Když je Prométeus vzhůru, má hmotné a citové tě­lo. Orel je Parazit, který mu požírá vnitřnosti. V noci Prométeus citové tělo nemá, a tak se zotavuje. Ráno se však probouzí, aby se opět stal potravou pro orla. Na­konec přijde Herkules a Prométea osvobodí. Herkules je jako Kristus, Buddha nebo Mojžíš, který přetrhne řetěz utrpení a vrátí Prométeovi svobodu.

 

Chcete-li lovit ve svém nitru, musíte sledovat každou svou reakci. Musíte změnit své návyky, jeden po druhém. Je to boj za osvobození od Snu, který ovládá váš život. Je to boj mezi vámi a dravou šelmou, zatímco Pravda je uprostřed. Ve všech západních tradicích od Kanady až po Argentinu si říkáme bojovníci, neboť bojovník je lo­vec, který loví sám sebe. Je to velká válka, neboť je to válka proti Parazitovi. Být bojovníkem neznamená, že válku vyhrajete, ale aspoň se bouříte proti Parazitovi, kte­rý vás požírá zaživa.

 

Stát se bojovníkem je první krok. Když Herkules ode­šel do lesa, aby ulovil Artemidu, nebyl toho schopen. Proto šel za Hermem, svrchovaným učitelem, a naučil se být lepším lovcem. Aby mohl Artemidu ulovit, musel se stát lepším lovcem, než byla ona. Chcete-li najít sami se­be, musíte být lepšími bojovníky, než je Parazit. Jestliže vás Parazit pronásleduje čtyřiadvacet hodin denně, i vy musíte pracovat čtyřiadvacet hodin denně. Parazit je ovšem ve výhodě: velice dobře vás zná. Nemůžete se před ním schovat. Parazit je tou nejobtížnější kořistí. Je to ona část vašeho já, která se snaží ospravedlnit vaše chování před druhými lidmi, ale jakmile zůstanete o samotě, stává se tím nejhorším soudcem. Ustavičně vás odsuzuje.

 

V obvyklém partnerském vztahu v pekle se spojí Parazit vašeho partnera s vaším Parazitem proti vašemu pravému já. Takže bojujete proti dvěma Parazitům, kteří se snaží vaše utrpení prodloužit do nekonečna. Když si to uvědomíte, můžete to změnit. Máte-li s partnerkou soucit, umožníte jí bojovat proti jejímu vlastnímu Parazitovi. Máte radost, kdykoli udělá další krok ke svobodě. Uvědomíte si, že když partnerka žárlí nebo je smutná, je to proto, že ji právě v tu chvíli ovládá její Parazit.

 

Když si to uvědomujete, můžete jí dát větší volnost. Protože jste zodpovědní jen za svou polovinu vašeho vzájemného vztahu, můžete jí dovolit, aby si vyřešila svůj osobní sen. Nemusíte brát její chování osobně. Tento pří­stup pomůže vašemu vztahu, protože nic z toho, co part­nerka dělá, neberete osobně. Partnerka se snaží řešit své problémy. Nebudete-li to brát osobně, budete mít krásný vztah.

 

 

 

(10)

 

Dívejte se očima lásky

 

 

Podíváte-li se na své tělo, najdete miliardy živých bytos­tí, které jsou na vás závislé. Každá buňka ve vašem těle je živá bytost, která je na vás závislá. Jste zodpovědní za každou z nich. Pro každou buňku ve svém těle jste Bohem. Můžete jim poskytnout všechno, co potřebují; můžete je milovat nebo k nim můžete být zlí.

 

Buňky ve vašem těle jsou vám věrné; pracují pro vás v harmonii. Lze dokonce říci, že se k vám modlí. Jste je­jich Bohem. To je absolutní pravda. Jak s tím naložíte?

 

Pamatujte si, že celý les žil v dokonalé harmonii s Artemidou. Když se Artemis stala dravou šelmou, ztra­tila úctu k lesu. Když opět nabyla vědomí, chodila od květiny ke květině a říkala jim: „Odpusťte, zase o vás bu­du pečovat." A vztah mezi Artemidou a lesem se stal opět vztahem lásky.

 

Vaše tělo je vaším lesem, a jakmile si to uvědomíte, řeknete svému tělu: „Odpusť, ale opět o tebe začnu pe­čovat." Vztah mezi vámi a vaším tělem, mezi vámi a vše­mi buňkami, které jsou na vás závislé, může být tím nejkrásnějším vztahem. Vaše tělo a všechny tyto živé bytosti jsou dokonalé ve své polovině vašeho vzájemného vzta­hu, stejně jako je ve své polovině vztahu dokonalý pes. Druhou polovinou je vaše mysl. Tělo pečuje o svou po­lovinu vztahu, ale vaše mysl tělo zneužívá.

 

Podívejte se, jak se chováte ke své kočce nebo pso­vi. Budete-li se chovat ke svému tělu stejně, jako se cho­váte ke svému psovi, uvidíte, že to je láskyplný vztah. Vaše tělo chce přijímat všechnu lásku od vaší mysli, ale mysl říká: „Ne, nelíbí se mi tahle část mého těla. Podívejte se na můj nos; můj nos se mi nelíbí. A co mo­je uši - jsou příliš velké. Moje tělo je příliš tlusté. Moje nohy jsou krátké." Mysl si vymýšlí všechno možné.

 

Naše tělo je dokonalé, ale my máme všelijaké před­stavy o tom, co je dobré a špatné, krásné a ošklivé. Jsou to představy, ale my jim věříme, a v tom je náš problém. Díky své představě dokonalosti očekáváme, že naše tě­lo bude vypadat určitým způsobem a chovat se určitým způsobem. Ačkoli je nám tělo věrné, my je odmítáme. A když naše tělo nemůže něco udělat, aspoň se snaží.

 

Podívejte se, jak zacházíte se svým tělem. Jestliže od­mítáte své vlastní tělo, co od vás mohou očekávat druzí lidé? Jste-li schopni přijímat své vlastní tělo, můžete při­jmout téměř každého a téměř všechno. Tohle je velice dů­ležité, když hovoříme o vztazích mezi lidmi. Vztah, který máte sami k sobě, se projevuje ve vašich vztazích k os­tatním lidem. Odmítáte-li své vlastní tělo, není překvapu­jící, že se za ně v milostném vztahu k partnerovi stydíte. Říkáte si: Jak mě může milovat, když mám takové tělo?" Pak začnete odmítat sami sebe a myslíte si, že vás ze stej­ného důvodu odmítne i partner. A když odmítáte druhé, děláte to z téhož důvodu, z jakého odmítáte sami sebe.

 

Chcete-li si vytvořit vztah, který vás dovede do nebe, musíte přijímat své tělo. Musíte své tělo milovat a dovo­lit mu být tím, čím je, musíte mu dovolit dávat a přijímat beze studu, neboť „stud" je jednou z forem strachu.

 

Představte si, jak se díváte na svého psa. Vidíte ho očima lásky a radujete se z jeho krásy. Nejde o to, zda je pes krásný nebo ošklivý. Podíváte se na něj a máte ohrom­nou radost. Krása je pouhý pojem, který jsme se naučili.

 

Myslíte si, že žába nebo želva jsou krásné? Můžete vi­dět žábu a žába je krásná; je nádherná. Můžete vidět žel­vu a želva je krásná. Všechno, co existuje, je krásné - všechno. Vy si však říkáte: „To je ošklivé." A děláte to jen proto, že vám někdo řekl, co je krásné a co je ošklivé, stejně jako vám někdo řekl, co je dobré a co je špatné.

 

Nejde o to, zda jste krásní nebo oškliví, vysocí nebo malí, hubení nebo tlustí. Nejde o to, zda jste úžasní. Procházíte-li davem lidí a všichni vám říkají, jak jste krás­ní, můžete jim říci: „Děkuji, vím to." Je vám to jedno. Ale není vám to jedno, když nevěříte, že jste krásní, a někdo vám to řekne. Pak se zeptáte: Jsem opravdu krásný?" Tento názor vám může polichotit, a to z vás dělá snad­nou kořist.     nejsme-otroci.cz

 

Myslíte si, že právě to potřebujete slyšet, protože si myslíte, že krásní nejste. Pamatujete si příběh o kouzel­né kuchyni? Máte-li tolik jídla, kolik potřebujete, a někdo vám řekne, že vám dá jídlo, když mu dovolíte, aby vás ovládal, odpovíte mu: „Děkuji vám, ale nemám zájem."

 

Chcete-li být krásní, ale nevěříte, že krásní jste, a někdo vám řekne, že vám bude stále opakovat, že jste krásní, když mu dovolíte, aby vás ovládal, odpovíte mu: „Ach ano, říkej mi, že jsem krásný." Dovolíte mu to, protože věříte, že takový názor potřebujete slyšet.

 

Nejdůležitější však je váš vlastní názor, nikoli názory druhých lidí. Jste krásní, ať už vám vaše mysl říká coko­li. To je fakt. Nemusíte vůbec nic dělat, protože už máte všechnu krásu, kterou potřebujete. Nikomu nic nedlužíte. Druzí mohou vidět, co chtějí. Ať si druzí myslí, že jste krásní nebo ne, pokud si uvědomujete svou vlastní krá­su, jejich názor vás nemůže nijak ovlivnit.

 

Možná vám v dětství říkali, že nejste krásní, a proto závidíte krásu druhým. Abyste svou závist ospravedlnili, říkáte si: „Nechci být krásný." Nebo máte strach, že bys­te krásní mohli být. Tento strach může mít mnoho příčin, ale často je to strach z vlastní moci. Ženy, které jsou krásné, mají moc nad muži, a někdy dokonce i nad ostatními ženami. Ostatní ženy, které nejsou tak krásné, vám mohou závidět, protože přitahujete pozornost mu­žů. Jestliže se oblékáte tak, že po vás muži šílí, co o vás budou říkat ostatní ženy? „Je to lehká ženská." Začnete mít strach z názorů druhých. To všechno jsou však jen představy, nic než mylné představy, které otevírají rány ve vašem citovém těle. Své rány pak musíte skrývat pod fasádou lží.

 

Také závist je víra, které se můžete snadno zbavit, když si uvědomíte realitu. Můžete se vyrovnat se závistí druhých žen a mužů, neboť si uvědomujete, že všichni li­dé jsou krásní.

 

Krása není nic než pojem, nic než víra, ale vy tomuto pojmu můžete věřit, a proto zakládáte veškerou svou moc na kráse. Čas plyne a vy pomalu stárnete. Nejste už tak krásná, jako jste bývala, a najednou se objeví nějaká žena, která je krásnější. Je čas na plastickou operaci, pro­tože si myslíte, že ve vaší kráse spočívá vaše moc. Stárnutí vás začne bolet. „Ach, moje krása odchází. Bude mě manžel milovat, když už nejsem tak krásná? Přece ko­lem sebe vidí ženy, které jsou krásnější než já."

 

Všichni se bráníme stárnutí; myslíme si, že staří lidé nejsou krásní. Tento názor je ovšem naprosto mylný. Krásné je novorozené dítě. Ale krásný je i starý člověk. Problém je v tom, jak vnímáme, co krásné je a co krásné není. Máme všelijaké představy, které omezují naše vlast­ní štěstí a nutí nás odmítat sami sebe i druhé. Chápete, jak nás tyto názory omezují?

 

Stárnutí je krásné, stejně jako je krásné dospívání. Z dítěte se stáváme mladým mužem nebo mladou ženou. Je to krásné. Stát se starým mužem nebo starou ženou je také krásné. Lidé se v jisté fázi života aktivně rozmnožu­jí. Během této fáze chceme být sexuálně přitažliví, pro­tože to je přirozené. Později, když zestárneme, už nemu­síme být sexuálně přitažliví, ale to neznamená, že by­chom nebyli krásní.

 

Jste takoví, jací si myslíte, že jste. Nemusíte nic dělat, stačí být tím, čím jste. Máte právo cítit se krásní a rado­vat se z toho. Můžete si vážit svého těla a můžete je při­jímat takové, jaké je. Nepotřebujete, aby vás někdo mi­loval. Láska přichází z našeho nitra. Láska žije v našem nitru, ale my si to neuvědomujeme. Krásu kolem sebe můžete vnímat jen tehdy, když vnímáte krásu, kterou máte ve svém nitru.

 

Všichni máte určitou představu o tom, co je krásné a co je ošklivé, a jestliže se vám nelíbí, jak vypadáte, mů­žete změnit svůj názor, a změní se váš život. Vypadá to jednoduše, ale není to snadné. Ten, kdo ovládá názor, ovládá sen. Až snílek začne ovládat svůj sen, stane se sen uměleckým dílem.

 

 

Můžete začít tím, že se naučíte obřad, jemuž se v Indii říká puja. Indové provádějí tyto rituály pro různé Bohy a Bohyně. Klaní se svým idolům, přinášejí jim květiny a zahrnují je láskou, protože tyto idoly představují Boha. Každý den můžete nabídnout zbožnou lásku svému tělu. Když se sprchujete, když se koupete, zacházejte se svým tělem s úctou, vděčností a láskou. Když jíte, ukousněte sousto, zavřete oči a jídlo vychutnávejte. Jídlo je ofertou tělu, které je chrámem, v němž žije Bůh. Dělejte to kaž­dý den a ucítíte, jak vaše láska k tělu roste.

 

Představte si, jak se budete cítit, až budete zbožňovat své tělo. Až sami sebe přijmete bez podmínek, budete nesmírně šťastní. Tomu se říká sebeláska. Není to projev vlastní důležitosti, neboť se chováte ke všem ostatním se stejnou láskou, stejnou úctou a stejnou vděčností. Umíte si představit, jak dokonalý je takový partnerský vztah?

 

Když se rozhodnete vytvořit dokonalý vztah mezi se­bou a svým tělem, naučíte se mít dokonalý vztah s kaž­dým člověkem včetně své matky, svých přátel, svého mi­lence, svých dětí a svého psa. Máte-li dokonalý vztah ke svému vlastnímu tělu, vaše polovina jakéhokoli vnějšího vztahu je naplněna. Úspěch vašeho vztahu už nezávisí na vnějších okolnostech světa kolem vás.

 

Zbožňujete-li své vlastní tělo a dotknete-li se těla své­ho milence nebo milenky, dotýkáte se jej se stejnou zbožností, stejnou láskou, stejnou úctou a stejnou vděč­ností. A když se váš milenec dotkne vašeho těla, vaše tě­lo je naprosto otevřené. Není v něm žádný strach, žádná potřeba - neboť je plné lásky.

 

Představte si, jaké to je, když někoho milujete tímto způsobem. Nemusíte se jeden druhého ani dotýkat. Pouhý pohled do očí uspokojí potřeby vaší mysli i duše. Vaše tě­lo je uspokojeno, protože je plné lásky. Už nikdy se necí­títe osamělí, neboť jste naplněni svou vlastní láskou.

 

Kamkoli se obrátíte, jste naplněni láskou - ne však láskou druhých lidí. Uvidíte strom a ucítíte, jak vám po­sílá všechnu lásku. Uvidíte oblohu, a ta uspokojí všech­ny potřeby vaší mysli. Všude uvidíte Boha, a nebude to jen teorie. Bůh je všude. Život je všude.

 

Všechno je vytvořeno láskou a životem. Dokonce i strach je odrazem lásky, ale strach existuje jen v mysli, kterou ovládá. Všechno si vysvětlujeme podle představ, které máme ve své mysli. Máme-li strach, všechno analy­zujeme se strachem. Jsme-li rozzlobení, všechno vnímá­me s hněvem. Naše emoce jsou jako filtr, skrze který vní­máme okolní svět.

 

Lze říci, že oči jsou projevem vašich pocitů. Vnější sen vnímáte očima. Když jste rozzlobení, vidíte svět kolem sebe očima hněvu. Když žárlíte, vidíte svět kolem sebe očima žárlivosti. Když se díváte na svět očima vzteku, všechno vás rozčiluje. Když se díváte očima zármutku, budete plakat, protože prší, protože je kolem vás hluk, protože se vám nic nelíbí. Déšť je déšť. Není co posuzo­vat ani vysvětlovat, ale vy vnímáte déšť podle toho, jak se právě cítíte. Jste-li smutní, vidíte očima smutku, takže všechno, co vnímáte, je smutné.

 

Díváte-li se očima lásky, vidíte všude jen lásku. Stro­my jsou stvořeny s láskou. Zvířata jsou stvořena s láskou. Voda je stvořena s láskou. Díváte-li se očima lásky, mů­žete se spojit s dalším člověkem a váš sen splyne v je­den. Díváte-li se očima lásky, splynete s ptáky, s příro­dou, s lidmi a se vším kolem sebe. Potom se můžete dí­vat očima orla nebo se můžete změnit v jakoukoli život­ní formu. Skrze svou lásku se spojíte s orlem a stanete se křídly, stanete se deštěm nebo mraky. Abyste toho byli schopni, musíte se zbavit strachu a musíte se dívat očima lásky. Musíte posilovat svou vůli, dokud nebude dost sil­ná, aby se spojila s cizí vůlí a splynula s ní. Pak máte křídla. Nebo jste větrem a můžete letět, kam se vám zachce, můžete odfouknout mraky, a začne svítit slunce. Taková je moc lásky.

 

Když uspokojíme potřeby své mysli a těla, naše oči vi­dí s láskou. Všude vidíme Boha. Vidíme ho i za Para­zitem druhých lidí. Každý člověk má v sobě zaslíbenou zemi, kterou Mojžíš slíbil svému lidu. Tato zaslíbená ze­mě je však jen v mysli, která je úrodnou půdou pro Lásku, neboť tam žije Bůh. I obyčejná lidská mysl je úrodnou půdou, ale ne pro Lásku, nýbrž pro Parazita, který rozsévá semena závisti, hněvu, žárlivosti a strachu.

 

V křesťanské tradici se hovoří o tom, jak přichází Gabriel s trubkou a všichni vstávají z hrobů, aby začali žít věčným životem. Hrob symbolizuje Parazita a Zno­vuzrození je návratem do Života, neboť jste živí jen teh­dy, když vaše oči vidí Život, který je Láskou.

 

Všichni můžete mít partnerský vztah, který vyplní váš sen o Nebi; můžete si vytvořit Ráj, ale musíte začít sami u sebe. Především musíte přijmout své tělo. Pak musíte přemoci svého Parazita. Teprve pak bude vaše mysl mi­lovat vaše tělo a přestane sabotovat vaši lásku. Nejdřív se však musíte naučit, jak léčit své citové tělo.

 

 

 

(11)

 

Léčení citového těla

 

 

Ještě jednou si představte, že máme kožní chorobu a pl­no infikovaných ran. Když chceme kůži vyléčit, lékař vezme skalpel a rány otevře. Pak rány vyčistí, namaže hojivou mastí a zaváže, aby se k nim nedostala špína, do­kud se nezahojí.

 

Chceme-li vyléčit citové tělo, musíme udělat totéž. Mu­síme rány otevřít, vyčistit, namazat hojivým lékem a za­vázat, dokud se nezahojí. Jak tyto rány otevřeme? Místo chirurgického skalpelu použijeme pravdy. Před dvěma tisíci lety nám jeden velký Mistr řekl: „Poznáte pravdu, a pravda vás osvobodí."

 

Pravda je jako skalpel, protože je bolestivé otevírat rány a odhalovat lži. Naše rány jsou skryté pod fasádou lží, které jsme si sami vytvořili, abychom rány chránili. Své rány můžeme vyléčit jedině tehdy, když se na ně po­díváme očima pravdy.

 

Pravdu musíte říkat především sami sobě. Když si nic nenalháváte, vidíte všechno takové, Jaké to je, nikoli ta­kové, jak byste si přáli, aby to bylo. Jako příklad mohu uvést znásilnění.

 

Řekněme, že jste žena, kterou před deseti lety někdo znásilnil. Je pravda, že jste byla znásilněna. Dnes už to pravda není. Byl to sen, ve kterém vás někdo znásilnil. Vy jste si to ovšem nepřála. Nebylo v tom nic osobního. Prostě se vám to stalo a právě tak se to může stát každé ženě. Ale chcete trpět do konce svého života jen proto, že jste byla znásilněna? Násilník vás k tomu neodsoudil. Jste sice oběť, ale nemusíte se odsuzovat a zříkat se se­xuálních styků, které patří k nejkrásnějším zážitkům v ži­votě. Znásilnění může zničit sexualitu ženy na celý život. Kam se poděla spravedlnost? Vy nejste násilník, tak proč byste měla trpět za něco, co jste neudělala? Není vaše vina, že jste byla znásilněna, ale Soudce ve vaší mysli vás může trestat až do konce života.

 

Tato nespravedlnost může otevřít hlubokou emoční ránu plnou jedu, kterého se můžete zbavovat mnoho let. Ano, byla jste znásilněna, ale to neznamená, že musíte tr­pět. Záleží to jen na vás.

 

Chcete-li se vyléčit, musíte si především uvědomit, že nespravedlnost, která zapříčinila vaši ránu, už neexistuje. Možná zjistíte, že to, co vás tak strašně bolelo, vlastně nikdy neexistovalo. Ale i když to byla pravda, nezname­ná to, že to je pravda dnes. Když si řeknete pravdu, otevřete tím svou ránu a uvidíte tu nespravedlnost z no­vého hlediska.

 

Pravda v tomto světě je relativní; neustále se mění, protože žijeme ve světě představ. To, co je pravda dnes, nemusí být pravda zítra. Ale může to být pravda pozítří. Pravda může být jen další lží, kterou lze použít proti vám. Náš systém popírání reality je tak silný, že se stává velmi komplikovaným. Jsou pravdy, v nichž se skrývají lži, a jsou lži, v nichž se skrývají pravdy. Je to podobné, jako když loupete cibuli. Pravdu odhalujete po částech, až nakonec otevřete oči a zjistíte, že všichni kolem vás - včetně vás - pořád lžou.

 

Skoro všechno v tomto světě představ je lež. Proto ra­dím svým žákům, aby se řídili třemi základními pravidly. První pravidlo zní: Nevěřte mi. Nevěřte mi a myslete sa­mi za sebe. Věřte jen tomu, co má smysl a co vás činí šťastnými. Věřte tomu, co vás vede k osvícení. Já jsem zodpovědný za to, co říkám, ale nejsem zodpovědný za to, jak to chápete. Každý z nás žijeme v naprosto jiném snu. To, co je pravda pro mě, nemusí být pravda pro vás. První pravidlo je jednoduché: Nevěřte mi.

 

Druhé pravidlo je poněkud obtížnější: Nevěřte sami sobě. Nevěřte lžím, které si sami nalháváte - lžím, které jste si sami nevybrali, lžím, které vám byly vštěpovány v dětství. Nevěřte sami sobě, když si říkáte, že nejste dost dobří, že nejste dost silní, že nejste dost inteligentní. Nevěřte, že si nezasloužíte štěstí a lásku. Nevěřte, že ne­jste krásní. Nevěřte ničemu, co vám přináší bolest a utr­pení. Nevěřte svému vlastnímu dramatu. Nevěřte svému vlastnímu Soudci ani své vlastní Oběti. Nevěřte svému vnitřnímu hlasu, který vám říká, že jste hloupí, a který vám radí, byste se zabili. Nevěřte tomu, protože to není pravda. Otevřete své srdce a dobře poslouchejte. Teprve když slyšíte, co vám radí, učiňte rozhodnutí. Ale nevěřte sami sobě, protože osmdesát procent toho, čemu věříte, je lež - prostě to není pravda. Druhé pravidlo je obtížné: Nevěřte sami sobě.

 

Třetí pravidlo zní: Nevěřte nikomu. Nevěřte druhým lidem, protože stejně pořád lžou. Až se zbavíte emoč­ních ran, až nebudete mít potřebu věřit druhým lidem jen proto, aby vás uznávali, uvidíte všechno jasněji. Uvidíte, co je černé a co je bílé, co existuje a co neexi­stuje. To, co existuje v tomto okamžiku, nemusí existo­vat za chvíli. To, co neexistuje teď, může existovat za několik okamžiků. Všechno se mění velice rychle, ale jste-li dostatečně pozorní, změnu si uvědomíte. Nevěřte druhým lidem, protože využívají vaší vlastní hlouposti proti vám. Nevěřte nikomu, kdo tvrdí, že přiletěl z Ple­jád, aby zachránil tento svět. To je špatná zpráva! Nepo­třebujeme, aby někdo zachraňoval svět. Svět nepotřebu­je mimozemšťany, aby jej zachraňovali. Svět žije; je to ži­vá bytost a je mnohem inteligentnější, než jsme my všichni dohromady. Budeme-li věřit, že svět potřebuje být zachráněn, brzy někdo přijde a řekne: „K zemi se přibližuje kometa. Musíme opustit naši planetu. Zabijte se. Dostanete se do nebe." Nevěřte těmto báchorkám. Svůj sen o nebi si vytváříte vy sami a nikdo jej nemůže vytvořit za vás. Štěstí vám může přinést jen zdravý ro­zum. Třetí pravidlo je obtížné, protože máme potřebu věřit druhým. Nevěřte nikomu.

 

Nevěřte mně, nevěřte sobě a nevěřte nikomu. Všechno, co není pravda, se rozplyne jako dým, jakmile tomu přestanete věřit. Všechno je takové, jaké to je. Pravdu nemusíte vysvětlovat. Pravdu nemusíte ospra­vedlňovat. Pravda nepotřebuje ničí podporu. Podporu potřebují vaše lži. Musíte si vymýšlet stále nové lži, abyste potvrdili lži předešlé, které jste si vymyslili. A tak vytváříte ohromnou stavbu lží, která se zhroutí, jakmile si uvědomíte pravdu. Tak to prostě je. Nemusíte si dělat vý­čitky svědomí jen proto, že lžete.

 

Většina lží se rozplyne, jakmile jim přestaneme věřit. Lež nepřežije pohled skeptického rozumu; ten přežije pouze pravda. Pravda je pravda, ať tomu věříte nebo ne. Vaše tělo se skládá z atomů. Nemusíte tomu věřit, ale je to tak. Je to pravda, ať tomu věříte nebo ne. Vesmír se sklá­dá z hvězd; to je pravda, věřte tomu nebo ne. Přežije jen to, co je pravda, a to se týká i toho, co si myslíte o sobě.

 

Už jsem řekl, že když jsme byli malí, neměli jsme možnost vybrat si, čemu věřit a čemu nevěřit. Dnes je to jiné. Jsme dospělí a můžeme se svobodně rozhodnout. Můžeme věřit nebo nevěřit. I když něco není pravda, můžeme tomu věřit, protože tomu věřit chceme. Každý si může vybrat, jak bude žít. A jste-li k sobě upřímní, uvě­domujete si, že jste vždycky svobodní dělat nová roz­hodnutí.

 

Jsme-li ochotni dívat se očima pravdy, můžeme odha­lit některé lži a otevřít rány. V našich ranách je nahro­maděná spousta jedu.

 

 

Jakmile své rány otevřeme, musíme je vyčistit od vše­ho jedu. Jak se to dělá? Mistr, o němž jsem již mluvil, nám dal před dvěma tisíci lety tuto radu: musíme odpouštět. Chceme-li vyčistit své rány, musíme se naučit odpouštět.

 

Musíte odpustit všem, kteří vám ubližují, i když vám připadá neodpustitelné, co vám udělali. Neodpouštíte jim proto, že by si to zasloužili, ale proto, abyste netrpěli, kdykoli si vzpomenete na to, co vám udělali. Nezáleží na tom, co vám udělali, odpustíte jim proto, že se nechcete pořád cítit špatně. Odpuštění je pro vaše dobro, neboť vás to uzdraví. Odpustíte druhým, protože máte soucit sami se sebou. Odpuštění je aktem sebelásky.

 

Uvedu příklad vdané ženy. Řekněme, že jste už deset let vdaná a že jste se pohádala s manželem kvůli něče­mu, co vám udělal. Rozejdete se a manžela nenávidíte. Stačí, když slyšíte jeho jméno, a chce se vám zvracet. Váš emoční jed je tak silný, že to už nemůžete snášet. Po­třebujete pomoc. Jdete tedy k lékaři a řeknete mu: „Strašně trpím. Jsem plná hněvu, žárlivosti a závisti. To, co mi udělal manžel, je neodpustitelné. Nenávidím ho."

 

Lékař se na vás podívá a řekne vám: „Musíte uvolnit své emoce; musíte vyjádřit svůj hněv. Měla byste se po­řádně rozzuřit. Vezměte si polštář, kousejte do něj, mlať­te do něj a uvolněte svůj hněv." Vy to uděláte, a hned se cítíte lépe. Zdá se, že to funguje. Zaplatíte lékaři sto do­larů a řeknete mu: „Moc vám děkuji. Teď se cítím mno­hem lépe." Odcházíte z ordinace s úsměvem na tváři.

 

Na ulici vás však čeká nemilé překvapení. Po chodní­ku proti vám jde muž - váš bývalý manžel. Jakmile ho vi­díte, okamžitě se rozzlobíte. Vrátíte se tedy k lékaři a za­platíte dalších sto dolarů za další záchvat vzteku. Uvol­nění emocí tímto způsobem je jen dočasným řešením. Může to uvolnit trochu jedu, nějaký čas se můžete cítit lépe, ale vaši ránu to nezahojí.

 

Vyléčit se můžete jedině tím, že manželovi odpustíte. Musíte mu odpustit jeho nespravedlivé chování. To, že jste někomu odpustila, poznáte podle toho, že už nic ne­cítíte, když ho příště potkáte. Když slyšíte jeho jméno, nemáte žádné citové reakce. Můžete-li se dotknout své rány, aniž vás bolí, pak víte, že jste odpustila. Samozřej­mě vám zůstane jizva, ale ta už bolet nebude.

 

Možná si teď myslíte, že je snadné radit vám, abyste odpouštěli. Zkoušeli jste to, ale nejste toho schopni. Všichni máte své důvody, proč nemůžete odpustit. Ale to není pravda. Nemůžete nikomu odpustit, protože jste se naučili neodpouštět, protože jste se to celý život učili, až jste nakonec dosáhli dokonalosti.

 

Když jsme byli malí, odpouštěli jsme instinktivně. Bylo to pro nás naprosto přirozené a snadné. Odpouštěli jsme téměř okamžitě. Když si děti hrají a jedno dítě uho­dí druhé, udeřené dítě utíká k matce a stěžuje si: „On mě uhodil!" Jeho matka si jde promluvit s matkou druhého dítěte. Začnou se zuřivě hádat, zatímco děti si opět spo­kojeně hrají, jako by se nic nestalo. Matky se však nená­vidí do konce života.

 

Odpouštět se nemusíme učit, protože jsme se s touto schopností narodili. Ale hádejte, co se stalo? Naučili jsme se neodpouštět. Jakmile nám někdo něco udělá, nenávi­díme ho. Je to otázka hrdosti. Proč? Protože když neod­pustíme, náš pocit osobní důležitosti roste. Zdá se nám, že náš názor je důležitější, když můžeme říci: „Ať udělá cokoli, stejně mu neodpustím. To, co udělal, je neod­pustitelné."

 

Skutečným problémem je pýcha. Naše pýcha a hrdost nám připomínají, že nemůžeme odpustit. A hádejte, kdo tím bude trpět. My sami. Budeme trpět vším, co dělají li­dé kolem nás, i když to s námi nemá nic společného.

 

Trpět se učíme také proto, abychom trestali ty, kteří nám ublížili. Chováme se jako malé děti, které se vztekají jen proto, aby zaujaly pozornost druhých. Ubližujeme sa­mi sobě, abychom mohli říci: „Podívej se, co dělám jen kvůli tobě." Je to směšné, ale chováme se tak. Ve sku­tečnosti chceme požádat Boha, aby nám odpustil, ale ne­řekneme ani slovo, dokud nás nepožádá o odpuštění on. Často ani nevíme, proč jsme se na někoho rozzlobili. Jsme rozzlobení, a když nás druhý požádá o odpuštění, rozpláčeme se a řekneme: „Ne, ty odpusť mně."

 

Odhoďte svou hrdost. K ničemu ji nepotřebujete. Zbavte se pocitu vlastní důležitosti a požádejte o odpuš­tění. Odpouštějte druhým a uvidíte, jak se ve vašem ži­votě začnou dít zázraky.

 

Nejdřív si napište seznam lidí, které byste měli požá­dat o odpuštění. Pak to udělejte. Pokud nemáte čas, požádejte je o odpuštění ve svých modlitbách nebo ve svých snech. Pak si napište seznam lidí, kteří vám ublíži­li, všech lidí, kterým musíte odpustit. Začněte u svých ro­dičů, bratrů, sester, dětí a přátel. Nezapomeňte ani na svou kočku a psa, ani na vládu a Boha.

 

Uvědomte si, že to, co vám druzí udělali, nemělo nic společného s vámi. Každý žije ve svém vlastním snu. Slova a činy, které vám ublížily, byly jen reakcí na dé­mony v myslích druhých lidi. Každý žije ve svém vlast­ním pekle a vy jste jen druhořadou postavou ve snech ostatních. Nikdo nedělá nic kvůli vám. Jakmile si to uvě­domíte a přestanete brát chování druhých osobně, bude­te schopni odpouštět.

 

Začněte se učit odpouštět. Zpočátku to bude obtížné, ale časem se z toho stane návyk. Učte se odpouštět tak dlouho, dokud nebudete schopni odpustit sami sobě. V určitém bodě si uvědomíte, že musíte odpustit sami so­bě za všechny rány, které jste si způsobili ve svém vlast­ním snu. Když odpustíte sami sobě, vaše sebeláska vzros­te. Odpustit sám sobě je ta nejvyšší forma odpuštění.

 

Odpusťte sami sobě všechno, co jste v životě udělali. A jestliže věříte v minulé životy, odpusťte si všechno, co si myslíte, že jste udělali v minulých životech. Karma existuje jen proto, že v ni věříme. Stydíme se za to, o čem si myslíme, že je špatné. Máme výčitky svědomí a věří­me, že si zasloužíme být potrestáni, a proto se trestáme. Věříme, že všechno, co vytvoříme, je tak špinavé, že to je nutné očistit. A protože tomu věříme, je to pro nás sku­tečné. Sami si vytváříme svou karmu a musíme za ni pla­tit. Takovou máme moc. Přerušit starou karmu je snadné. Prostě v ní přestaňte věřit, a ona odejde. Nemusíte trpět, nemusíte nic platit; je po všem. Jste-li schopni odpustit sami sobě, vaše karma zmizí. Od toho okamžiku můžete začít znovu. Život začne být snadný, neboť odpuštění je jediný způsob, jak vyčistit emoční rány.

 

 

Jakmile vyčistíme své rány, můžeme použít silný lék, který urychlí proces léčení. I tento lék nám nabízí onen velký Mistr: tím lékem je Láska. Láska je lék, který ury­chluje proces léčení. Bezpodmínečná láska je jediným skutečným lékem. Nikdy neříkejte: „Budu vás milovat, když..." nebo „Budu milovat sám sebe, když..." Žádné když neexistuje. Nemusíte nic vysvětlovat. Nemusíte nic ospravedlňovat. Prostě milujte. Milujte sami sebe, milujte svého bližního a milujte své nepřátele. Je to snadné pochopit, ale nikdo nemůže milovat druhé, pokud nemilu­je sám sebe. Proto musíme začít sebeláskou.

 

Je milion způsobů, jak vyjádřit štěstí, ale je jen jediný způsob, jak můžeme být opravdu šťastní. Musíme milo­vat sami sebe. Jinak to nejde. Nemilujete-li sami sebe, nemůžete být šťastní. To je nemožné. Nemůžete sdílet ně­co, co nemáte. Nemůžete milovat druhé, pokud nemilu­jete sami sebe. Můžete mít potřebu milovat, a jestliže znáte někoho, kdo vás potřebuje, říkáte tomu láska. To však není láska. Je to jen sobectví a snaha ovládat druhé. Nic si nenalhávejte; to není láska.

 

Šťastní můžete být jedině tehdy, když z vás vyzařuje láska. Bezpodmínečná láska k sobě samým. Vzdejte se této lásce. Přestaňte odmítat život. Přestaňte odmítat sa­mi sebe. Zbavte se špatného svědomí a pocitů viny. Smiřte se s tím, čím jste, a přijímejte druhé takové, jací jsou. Všichni máte právo milovat, smát se a být šťastní. A všichni máte právo nebát se přijímat lásku.

 

 

Léčení spočívá v pravdě, odpuštění a sebelásce. Až si to lidé uvědomí, celý svět se vyléčí a přestane být jedním velkým blázincem.

 

Tyto tři klíče k léčení mysli nám dal Ježíš, ale on ne­byl jediný, kdo nás učil, jak se léčit. Totéž nás učil Buddha a Krišna. Na celém světě se vyléčilo mnoho lidí. Uvědomili si, že nemoc v naší mysli lze vyléčit pravdou, odpuštěním a sebeláskou. Když si uvědomíme, že naší nemocí je stav naší mysli, najdeme lék. Nemusíme už tr­pět; můžeme se vyléčit, když si uvědomíme, že naše my­sl je nemocná a naše citové tělo zraněné.

 

Představte si, že by všichni lidé mluvili pravdu, začali každému odpouštět a začali každého milovat. Kdyby se tak chovali všichni lidé, přestali by být sobečtí, přestali by odsuzovat druhé a byli by schopni přijímat a dávat. Lidé by se přestali pomlouvat, a emoční jed by zmizel.

 

Nyní mluvíme o naprosto jiném Snu. Nevypadá to ja­ko planeta Země. Ježíš tomu říkal „Nebe na Zemi", Buddha tomu říkal „Nirvána" a Mojžíš tomu říkal „Zaslí­bená země". Mluvíme o světě, kde všichni mohou žít v lásce, protože tak žít chtějí.

 

Ať už tomuto snu říkáte jakkoli, je to stále sen. Je stej­ně skutečný nebo falešný jako sen o pekle. Nyní si však můžete vybrat, v kterém z těchto snů chcete žít. Nyní má­te léky, kterými se můžete vyléčit. Jde jen o to, co s tě­mito léky uděláte.

 

 

 

(12)

 

Bůh ve vašem nitru

 

 

Vy jste síla, která si hraje s vaší myslí a používá vaše tě­lo jako svou oblíbenou hračku. Proto jste na tomto svě­tě: abyste si hráli a bavili se. Všichni máme právo být šťastní, všichni máme právo užívat si života. Nejsme tu proto, abychom trpěli. Chce-li někdo trpět, ať si trpí, ale nikdo trpět nemusí.

 

Tak proč tedy trpíme? Protože trpí celý svět, a my si myslíme, že utrpení je normální. Vytvořili jsme si názo­rový systém, který tuto „pravdu" potvrzuje. Naše nábo­ženství nám říkají, že jsme sem přišli trpět, že život je sl­zavé údolí. Buďte trpěliví, trpte a po smrti budete odmě­něni. To zní krásně, že ano?

 

Chceme trpět, protože jsme se naučili trpět. Trpíme, protože víme: Víme, čemu věříme, známe všechny ty lži, a trpíme proto, že je nemůžeme realizovat.

 

Není pravda, že po smrti půjdeme do pekla nebo do nebe. V pekle nebo v nebi žijete už tady na zemi. Peklo i nebe existují jen ve vaší mysli. Trpíme-li dnes, budeme trpět i po smrti, protože mysl neumírá s mozkem. Náš sen pokračuje, a je-li naším snem peklo, náš mozek umírá, ale my stále sníme ve stejném pekle. Jediný rozdíl mezi spán­kem a smrtí je v tom, že ze spánku se probouzíme, pro­tože máme mozek. Když jsme mrtví, nemůžeme se pro­budit, protože nemáme mozek, ale sen pokračuje.

 

Nebe nebo peklo je tady a teď. Nemusíte čekat na smrt. Přijmete-li zodpovědnost za svůj život, vaše bu­doucnost je ve vašich rukou, takže můžete žít v nebi, za­tímco vaše tělo žije na zemi.

 

Většina lidí na této planetě žije v pekle. Není to ani dobré ani špatné a nikdo za to nemůže. Copak můžeme svalovat vinu na své rodiče? To nemůžeme. Ti nás vy­chovali, jak nejlépe uměli. A totéž dělali jejich rodiče.

 

Máte-li děti, ani vy nevíte, co jiného můžete dělat. Jak můžete obviňovat sami sebe? Uvědomit si realitu nezna­mená někoho obviňovat nebo mít špatné svědomí za to, co jste udělali. Nikdo nás nemůže obviňovat za duševní nemoc, která je silně infekční.

 

Už víte, že všechno, co existuje, je dokonalé. I vy jste dokonalí. To je pravda. Jste mistři. Když zvládnete hněv a žárlivost, váš hněv a žárlivost jsou dokonalé. I když má­te dramatický život, je to dokonalý a krásný život. Kdo ří­ká, že peklo není krásné? Peklo vás může inspirovat. I peklo je dokonalé, protože nic jiného než dokonalost neexistuje. Jste dokonalí, i když si ze života děláte peklo.

 

Díky svým vědomostem si myslíme, že dokonalí ne­jsme. Naše vědomosti nejsou nic než popis Snu. Sen však není skutečný, takže ani vědomost není skutečná. Naše vědomosti jsou pravdivé jen z určitého hlediska. Jakmile změníme hledisko, naše vědomost není pravdivá. Všichni chceme najít sami sebe, ale naše vědomosti nám v tom nepomohou. Všichni chceme žít svým vlastním životem, nikoli životem Parazita - to jest životem, na který nás společnost naprogramovala.

 

K našemu skutečnému já nás dovede moudrost, ni­koli vědomosti. Proto je nutné rozlišovat mezi vědo­mostmi a moudrostí. Cílem vědomostí je komunikace s druhými lidmi. Vědomost je naším jediným nástrojem komunikace, protože jen zřídka kdy komunikujeme srd­cem. Nesmíme se však stát otroky svých vědomostí.

 

Moudrost nemá nic společného s vědomostí; moud­rost má hodně společného se svobodou. Jste-li moudří, máte svobodu používat svůj rozum a řídit svůj život. Zdravá mysl je oproštěna od Parazita; je stejně svobod­ná, jako byla před tím, než byla domestikována. Když vy­léčíte svou mysl, když se zbavíte Snu, nejste už nevinní, ale zato jste moudří. V mnoha směrech se stanete opět dětmi, ale máte jednu výhodu: dítě je nevinné, a proto může upadnout do neštěstí. Člověk, který překoná Sen, je moudrý, takže mu toto nebezpečí už nehrozí.

 

Vědomost není předpokladem moudrosti; moudrým se může stát každý. Úplně každý. Stanete-li se moudrými, je pro vás život snadný, protože jste tím, čím opravdu jste. Je obtížné snažit se být něčím, čím ve skutečnosti nejste, snažit se přesvědčit sebe a všechny ostatní, že jste něčím jiným. Snažit se být něčím, čím nejste, je zbytečné plýtvá­ní energie. Být tím, čím jste, nevyžaduje žádné úsilí.

 

Když se stanete moudrými, obejdete se bez všech sta­rých představ, které jste si vytvořili; už nemusíte předstí­rat, že jste něčím jiným. Přijmete sami sebe, a tím pádem všechny ostatní. Nesnažíte se nikoho měnit a nevnucuje­te nikomu své názory. Vážíte si názorů druhých lidí. Přijímáte své tělo a své lidství se všemi instinkty svého těla. Být zvířetem není špatné. Jsme zvířata, a proto se ří­díme svými instinkty. Jsme lidé, a protože jsme tak inte­ligentní, naučili jsme se potlačovat své instinkty. Nepo­sloucháme hlas svého srdce. Proto se snažíme potlačovat své tělesné potřeby, nebo dokonce popíráme jejich exi­stenci. To není moudré.

 

Když se stanete moudrými, vážíte si svého těla, vážíte si své mysli a vážíte si své duše. Řídíte se tím, co vám ří­ká vaše srdce, nikoli vaše hlava. Nesabotujete své štěstí ani svou lásku. Nemáte špatné svědomí, neobviňujete sa­mi sebe a neodsuzujete ani druhé. V tom okamžiku pro­stě zmizí všechny vaše názory, které vám ztěžovaly život a činily vás nešťastnými.

 

Zbavte se naprosto všech falešných představ, které jste si o sobě vytvořili, a staňte se tím, čím opravdu jste. Když se vzdáte své přirozené povaze, přestanete trpět. Když se vzdáte svému pravému já, vzdáte se Životu a vzdáte se Bohu. Jakmile se vzdáte, nemusíte už bojo­vat a přestanete trpět.

 

Jste-li moudří, jste vždycky sami sebou, ať už jste čím­koli. Utrpení není nic než odpor k Bohu. Čím víc odpo­rujete, tím víc trpíte. Je to velice jednoduché.

 

Představte si, že se jednoho dne probudíte ze Sna a zjistíte, že jste úplně zdraví. Už nemáte žádné emoční rány a všechen jed zmizel. Představte si, jak se cítíte vol­ní. Jste šťastní už jen proto, že žijete. Proč? Protože zdra­vý člověk nemá strach vyjádřit lásku. Nebojíte se žít a ne­bojíte se milovat. Představte si, jak byste žili a jak byste se chovali k druhým lidem, kdybyste se zbavili svých emočních ran a jedu.

 

Duchovní tradice na celém světě tomu říkají osvícení. Jednoho dne se probudíte bez emočních ran. Když máte zdravé citové tělo, zmizí všechny hranice a vy vnímáte svět takový, jaký je, nikoli takový, jak si jej představujete.

 

Když otevřete oči a už nemáte své emoční rány, sta­nete se skeptiky - ne proto, abyste posílili svůj pocit osobní důležitosti, ani proto, abyste se posmívali lidem, kteří ještě věří lžím. Ne, stanete se skeptiky, protože je vám jasné, že Sen není pravdivý. Otevřete oči, probudí­te se a všechno je vám jasné.

 

Když se probudíte, už nikdy nebudete vidět svět jako předtím. Sice stále ještě sníte - protože snění je funkcí vaší mysli - ale teď víte, že všechno je sen. Záleží jen na vás, zda vám sen přinese radost nebo utrpení.

 

Když se probudíte, máte pocit, jako byste byli na ně­jaké velké party, kde jsou tisíce lidí a všichni kromě vás jsou opilí. Vy jste jediný střízlivý člověk. To je probuze­ní, neboť většina lidí vidí svět skrze své emoční rány. Většina lidí si neuvědomuje, že žije v pekelném snu. Neuvědomují si, že žijí ve snu, stejně jako si ryby neuvě­domují, že žijí ve vodě.

 

Když se probudíme a všichni kolem nás jsou opilí, máme s nimi soucit, protože jsme bývali také opilí. Nemáme potřebu nikoho odsuzovat, ani ty, kteří žijí v pekle, protože jsme dříve také žili v pekle.

 

Když se probudíte, vaše srdce vyjadřuje Ducha, Lásku a Život. Uvědomíte si, že jste Život. Jakmile víte, že jste životní síla, všechno je pro vás možné. Začnou se dít zá­zraky, protože je dělá vaše srdce. Srdce je v přímém spo­jení s lidskou duší, takže když srdce hovoří, byť přes pro­testy hlavy, něco ve vašem nitru se změní; vaše srdce otevře srdce ostatních lidí a opravdová láska je možná.

 

 

Jeden starý indický příběh vypráví o bohu Brahmovi, který byl úplně sám. Na světě neexistovalo vůbec nic a Brahma se strašně nudil. Rozhodl se, že bude hrát ně­jakou hru, ale neměl s kým hrát. Proto stvořil krásnou bo­hyni Máju, aby se měl s kým bavit. Když jí Brahma řekl, proč ji stvořil, Mája odpověděla: „Tak dobře. Zahrajeme si tu nejkrásnější hru, ale budeš muset dělat, co ti řeknu." Brahma souhlasil a podle Májiných instrukcí stvořil celý vesmír. Stvořil slunce a hvězdy, měsíc a planety. Pak stvo­řil život na zemi. Stvořil zvířata, oceány, atmosféru, pro­stě všechno.     andele-svetla.cz

 

Když byl konečně hotov, Mája mu řekla: „Tenhle svět iluzí je krásný. Teď chci, abys stvořil zvíře, které bude tak inteligentní, aby dokázalo svět ocenit." Brahma tedy stvo­řil člověka, a když byl hotov, zeptal se Máji, kdy začnou hrát tu krásnou hru, kterou mu slíbila.

 

„Začneme teď hned," odpověděla Mája. Pak chytila Brahmu a rozřezala ho na tisíce malých kousků. Do kaž­dého člověka dala jeden kousek a řekla: „Hra začíná! Teď zapomeneš, kdo jsi, a budeš se snažit opět se najít!" Mája stvořila Sen a Brahma se dodnes snaží, vzpomenout si, čím je. Brahma je ve vašem nitru a Mája vám brání roz­pomenout se, čím jste.

 

Když se probudíte ze Sna, stanete se opět Brahmou a získáte nazpět své božství. Když vám Brahma ve vašem nitru řekne, že se probudil, ale že neví, co bude se zbyt­kem jeho těla, uvědomíte si Májin trik a můžete říci ostatním lidem pravdu, aby se také probudili. Dva stříz­liví lidé na party mají víc zábavy. A tři se baví ještě lépe. Začněte u sebe. Pak začnou střízlivět i ostatní.

 

 

Učení Indů, Toltéků, křesťanů, Řeků - učení pochá­zející ze všech kultur na světě - vycházejí z téže pravdy. Všechna hovoří o tom, že Boha musíte hledat ve svém nitru. Všechna vám radí, abyste otevřeli své srdce a stali se moudrými. Umíte si představit, jaký by byl svět, kdy­by všichni lidé otevřeli své srdce a našli v něm lásku? Můžeme to udělat. Každý z nás to může udělat svým způsobem. Proto je váš život uměním. Slovo Tolték zna­mená „umělec ducha". Toltékové jsou lidé, kteří se vy­jadřují srdcem, lidé, kteří milují bezpodmínečně.

 

Jste naživu díky boží moci, která je silou Života. Jste ži­votní síla, ale protože myslíte na úrovni racionální mysli, často zapomínáte, čím opravdu jste. Pak někoho potkáte a řeknete si: „Tohle je Bůh. Bůh je zodpovědný za všech­no. Bůh mě zachrání." Ne. Bůh vám jen přišel říci - při­šel říci Bohu ve vašem nitru -, že musíte překonat svůj strach z lásky. Strach z lásky je největší strach, kterým li­dé trpí. Proč? Protože se bojíte, že by vám láska mohla zlomit srdce.

 

Možná se zeptáte: Jsme-li opravdu Bohem nebo Ži­votem, proč to nevíme?" Nevíme to proto, že jsme tak byli naprogramováni. Celý život nás učili, že jsme lidé a máme lidská omezení. Proto náš strach omezuje naše možnosti. Všichni jste tím, čím si myslíte, že jste. Lidé jsou mocní kouzelníci. Věříte-li, že jste tím, čím jste, pak tím také jste. Tak je to proto, že jste Život, Bůh, Záměr. Máte moc udělat ze sebe to, čím jste. Záleží však na tom, čemu věříte, nikoli na tom, co vám říká vaše racionální mysl.

 

Nejdůležitější je víra. To, čemu věříme, ovládá naši existenci a řídí náš život. Názorový systém, který si vy­tváříme, je jako malá krabice, do které se zavíráme. A ne­můžeme uniknout, protože věříme, že uniknout není možné. Taková je naše situace. Lidé si vytvářejí svá vlast­ní omezení. Říkáme, co je v lidských možnostech a co ne. A protože tomu věříme, stává se to pravdou.

 

Staří Toltékové předpověděli příchod nového světa, nového lidstva, které bude přijímat zodpovědnost za svůj život. Přichází čas, kdy se stanete svými vlastními učiteli. Nepotřebujete, aby vám druzí říkali, co je vůle boží. Kaž­dý člověk hovoří přímo k Bohu. Hledali jste Boha a našli jste ho ve svém nitru. Bůh už není ve vnějším světě.

 

Když víte, že životní síla je ve vašem nitru, přijmete své božství, ale přesto jste pokorní, protože vidíte totéž božství v každém člověku. Víte, jak je snadné rozumět Bohu, protože všechno je projevem Boha. Vaše tělo umře, vaše mysl umře, ale vy neumřete. Jste nesmrtelní. Existujete v miliardách různých podob, protože jste Ži­vot, a ten nemůže nikdy umřít. Jste ve stromech a motý­lech, v rybách a ve vzduchu, v měsíci a slunci. Kamkoli jdete, tam jste, tam na sebe čekáte.

 

Vaše tělo je živý chrám, v němž žije Bůh. Vaše mysl je živá svatyně, v níž žije Bůh. Bůh žije ve vašem nitru jako Život. Důkazem toho, že ve vás žije Bůh, je skuteč­nost, že žijete. Důkazem je váš Život. Ve vaší mysli je emoční jed, ale je tam také Bůh.

 

Proto, abyste se dostali k Bohu a dosáhli osvícení, ne­musíte dělat nic. Nikdo vás nemůže dovést k Bohu. Kdokoli vám řekne, že vás dovede k Bohu, je lhář, ne­boť vy už u Boha jste. Existuje jen jediná živá bytost a přestože se tomu můžete bránit, vždycky jste s Bohem.

 

Jediné, co vám zbývá, je užívat si života a léčit své emoční tělo, abyste mohli otevřeně sdílet všechnu lásku, kterou v sobě máte.

 

Celý svět vás může milovat, ale to neznamená, že bu­dete šťastní. Šťastnými vás může učinit jen láska, která vy­chází z vás. Jedině na této lásce záleží. Vaše láska k druhým je vaše polovina; druhou polovinou je strom nebo pes nebo mrak. Vy jste jedna polovina a druhá po­lovina je to, co vnímáte. Jste polovina a váš sen je druhá.

 

Vždycky máte dost svobody, abyste mohli milovat. Chcete-li s někým žít a on s tím souhlasí, je to úžasný dar! Máte-li krásný vztah, milujete sami sebe tolik, že nepo­třebujete jeden druhého. Žijete spolu a vytváříte krásu. Nakonec vytvoříte nebeský sen.

 

Překonali jste strach a sebeodmítání a teď se vracíte k sebelásce. Vaše sebeláska vám dává takovou sílu, že změníte strach v lásku a utrpení ve štěstí. Pak rozdáváte lásku a rozdáváte světlo, jako to dělá slunce, a neklade­te si žádné podmínky. Když milujete bezpodmínečně, vaše lidská a boží podstata splyne s duchem Života, jenž proudí vaším tělem. Váš život se stane projevem krásy Ducha. Život je sen, a jestliže vytváříte svůj život s lás­kou, váš sen se stane uměleckým dílem.

 

 

 

(***)

 

Modlitby

 

 

Na chvíli zavřete oči, otevřete srdce a vnímejte všechnu lásku, která vám vychází ze srdce.

 

Nyní se pomodlíme, abychom si uvědomili spojení se svým Stvořitelem.

 

Soustřeďte svou pozornost na své plíce, jako by to byl jediný orgán ve vašem těle. Vnímejte, jak se plíce rozši­řují, aby uspokojily potřebu vašeho těla: potřebu dýchat.

 

Zhluboka se nadechujte a vnímejte, jak vám vzduch naplňuje plíce. Uvědomujte si, že vzduch tvoří láska.

 

Všimněte si spojení mezi vzduchem a plícemi; je to spo­jení lásky. Nadechujte se tak dlouho, dokud vaše tělo ne­má potřebu vydechnout. Pak pomalu vydechujte a opět vnímejte tu rozkoš. Uspokojování tělesných potřeb nám dělá radost. Dýchání nám dává rozkoš. Už samotné dý­chání stačí, abychom byli šťastní, abychom měli radost ze života. Být naživu stačí. Vnímejte radostný pocit života, radostný pocit lásky...

 

MODLITBA ZA VĚDOMÍ

 

Stvořiteli vesmíru, otevři naše srdce a otevři naše oči, abychom se mohli radovat z božího světa a abychom s tebou mohli žít ve věčné lásce. Pomáhej nám vidět tě ve všem, co vnímáme svýma očima, svýma ušima, svým srdcem a všemi ostatními smysly. Dovol nám vnímat oči­ma lásky, abychom tě viděli ve všem, co jsi stvořil. Dovol nám vidět tě v každé buňce našeho těla, v každé emoci naší mysli, v každém snu, v každé květině a v každém člověku, kterého potkáme. Nemůžeš se před námi ukrýt, protože jsi všude a my jsme součásti tvého těla. Dovol nám uvědomit si tuto pravdu.

 

Dovol nám uvědomit si naši moc vytvořit nebe na ze­mi, kde je všechno možné. Pomáhej nám používat naši představivost tak, aby řídila sen našeho života, kouzlo našeho tvoření, abychom mohli žít beze strachu, bez hněvu, bez žárlivosti a bez závisti. Dej nám světlo, aby­chom dnes konečně našli lásku a štěstí. Udělej něco ne­obyčejného, co navždy změní náš život. Kéž je všechno, co děláme a říkáme, projevem krásy v našem srdci.

 

Pomáhej nám chovat se tak, jako se chováš ty, milo­vat, jako miluješ ty, sdílet, jako sdílíš ty, a vytvářet stejně krásné věci, jako vytváříš ty. Pomáhej nám posilovat moc naší lásky, abychom mohli vytvořit vrcholné umělecké dílo - svůj vlastní život. Stvořiteli, děkujeme ti za to, že jsi nám dal Život. Amen.

 

MODLITBA ZA SEBELÁSKU

 

Stvořiteli vesmíru, pomáhej nám přijímat sami sebe ta­kové, jací jsme. Pomáhej nám přijímat naši vlastní mysl takovou, jaká je, se všem našimi emocemi, našimi sny a nadějemi. Pomáhej nám přijímat naše tělo takové, jaké je, se vší jeho krásou a dokonalostí. Kéž je naše sebelás­ka tak silná, že už nikdy nebudeme odmítat sami sebe a nebudeme sabotovat své štěstí, svobodu a lásku.

 

Kéž jsou na lásce založeny všechny naše akce a reak­ce, všechny naše myšlenky a všechny naše emoce. Stvo­řiteli, pomáhej nám posilovat naši sebelásku, abychom mohli změnit strach a drama svého života v lásku a ra­dost. Kéž je naše sebeláska tak silná, aby nám pomohla zbavit se všech lží, které nám říkají, že nejsme dost dob­ří, dost silní a dost inteligentní. Kéž je naše sebeláska tak silná, že už nikdy nebudeme mít potřebu žít podle ná­zorů druhých lidí. Kéž věříme sami sobě, abychom byli schopni činit rozhodnutí, která činit musíme. Budeme-li milovat sami sebe, nebudeme se vyhýbat žádné zodpo­vědnosti a budeme schopni vyřešit všechny problémy. Kéž děláme všechno s pomocí sebelásky.

 

Pomáhej nám milovat sami sebe, abychom už nikdy sami sobě neškodili. Všichni můžeme být sami sebou a nemusíme předstírat, že jsme něčím jiným jen proto, aby nás druzí lidé přijímali. Už nepotřebujeme, aby nám druzí říkali, jak jsme dobří, protože víme, čím jsme. Kéž se radujeme z toho, co vidíme, když se díváme do zr­cadla. Kéž máme na tváři velký úsměv, který zvyšuje na­ši vnitřní i vnější krásu. Pomáhej nám cítit tak intenzivní sebelásku, abychom měli radost ze své vlastní přítom­nosti.

 

Pomáhej nám milovat se bez odsuzování, neboť když se odsuzujeme, trpíme pocitem viny, máme potřebu tres­tat a neuvědomujeme si tvou lásku. Posiluj naši vůli, abychom byli schopni odpouštět sami sobě. Očisti naši mysl od emočního jedu, abychom mohli žít v dokonalém míru a lásce.

 

Kéž je naše sebeláska silou, která změní náš život. Kéž naše sebeláska změní všechny naše vztahy počínaje vzta­hem, který máme sami k sobě. Osvoboď nás od všech konfliktů s druhými. Kéž jsme šťastní a odpouštíme svým bližním všechny křivdy, které cítíme ve své mysli. Po­máhej nám milovat se tak, abychom byli schopni odpus­tit každému, kdo nám v životě ublížil.

 

Dej nám odvahu milovat své příbuzné a přátele bez­podmínečně. Pomáhej nám vytvářet nové komunikační kanály v našich vztazích, abychom neměli potřebu ovlá­dat jeden druhého. Pomáhej nám spolupracovat jako je­den tým.

 

Kéž jsou naše vztahy s příbuznými a přáteli založeny na vzájemné úctě a radosti, abychom se zbavili potřeby říkat jim, jak se mají chovat a co si mají myslit. Kéž jsou naše romantické vztahy těmi nejkrásnějšími vztahy; kéž máme radost, kdykoli jsme s partnerem. Pomáhej nám přijímat druhé lidi takové, jací jsou, aniž je posuzujeme, neboť když je odmítáme, odmítáme sami sebe. Když od­mítáme sebe, odmítáme tebe.

 

Dnes je nový začátek. Pomoz nám začít nový život, posiluj naši sebelásku. Pomáhej nám užívat si života, ra­dovat se z našich vztahů a nebát se milovat. Otevři naše srdce lásce, na kterou máme všichni právo. Pomoz nám stát se Mistry vděčnosti, štědrosti a lásky, abychom se mohli radovat ze všeho, co jsi stvořil. Amen.

 

 

 

(****)

 

O AUTOROVI

 

 

Don Miguel Ruiz je mistr tradičního Toltéckého učení. Pořádá semináře, přednášky a exkurze do Teotihuacanu v Mexiku. V tomto starobylém městě pyramid, jež Tol­tékové znali jako místo, kde se „člověk stává bohem", Don Miguel vyučuje metodou starých proroků, která po­máhá hledačům pravdy dosahovat postupně stále vyšších úrovní vědomí.

 

Máte-li zájem o podrobnější informace, pište na adresu:

 

SIXTH SUN

Journeys of the Spirit

P.O. Box 1846

Carlsbad, CA 92018-1846

 

Navštivte naši stránku na internetu:

http://www.miguelruiz.com

 

 

 

 

 

*  *  *  *  *

 

 

 

 

Přes 7000 stran a 5000 obrázků o Vesmírných lidech – Andělích Světla
najdete na internetu

 

 

www.andele-nebe.cz

 

www.andelenebe.cz

 

www.vesmirni-lide.cz

 

www.vesmirnilide.cz

 

www.andele-svetla.cz

 

www.andelesvetla.cz

 

www.anjeli-neba.sk

 

www.anjeli-svetla.sk

 

www.stahuje-200-zemi.cz

 

www.stahuje-cely-svet.cz

 

www.nejsme-otroci.cz

 

www.universe-people.cz

 

 

www.universe-people.com

 

www.cosmic-people.com

 

www.angels-light.org

 

www.angels-heaven.org

 

www.ashtar-sheran.org

 

www.200-countries-download.org

 

www.all-the-world-downloads.org

 

www.we-arent-slaves.org

 

 

www.himmels-engel.de

 

www.angeles-luz.es

 

www.angely-sveta.ru

 

www.anges-lumiere.fr

 

www.angelo-luce.it

 

www.anioly-nieba.pl

 

www.feny-angyalai.hu

 

www.andjeli-neba.com.hr

 

www.anjos-ceu.eu

 

www.angeli-raja.eu

 

www.engelen-hemel.nl

 

www.ingerii-cerului.ro

 

www.cennetin-melekleri.web.tr

 

www.himmelens-anglar.se